Léo Ferré

V dnešním světě je Léo Ferré téma, které vyvolává velký zájem a diskusi. S rozvojem technologií a globalizací nabyla Léo Ferré dosud nevídané relevance, která ovlivňuje různé aspekty společnosti a každodenního života. Od svého vlivu na politiku a ekonomiku až po vliv na kulturu a vzdělávání se Léo Ferré stal ústředním tématem veřejné agendy. V tomto článku prozkoumáme různé perspektivy a debaty kolem Léo Ferré, analyzujeme jeho důležitost a důsledky v současném světě.

Léo Ferré
Základní informace
Rodné jménoLéo Albert Charles Antoine Ferré
Narození24. srpna 1916
MonakoMonako Monako
Úmrtí14. července 1993 (ve věku 76 let)
Castellina in Chianti
ItálieItálie Itálie
Místo pohřbeníMonaco Cemetery
Žánryšanson, mluvené slovo, klasická hudba a francouzský pop
Povolánípísničkář
Nástrojeklavír, zpěv
Aktivní roky1946–1992
VydavateléLe Chant du Monde, Barclay Records, RCA Records, EPM Musique
Významná dílaL'Espoir
Amour Anarchie
Il n'y a plus rien
Léo Ferré
Les Chansons d'Aragon
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Madeleine Ferré
PříbuzníAnnie Butor (nevlastní dcera)
SídloCastellina in Chianti
Webwww.leo-ferre.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Léo Ferré (24. srpna 1916 Monako – 14. července 1993 Castellina in Chianti) byl francouzský básník a šansoniér monegaského původu. Během své kariéry, která trvala téměř půl století, vydal přes čtyřicet dlouhohrajících desek.

Narodil se v Monaku, kde jeho otec pracoval jako vedoucí kasina, od dětství zpíval v chrámovém sboru, studoval na církevní škole, roku 1939 absolvoval Institut d'études politiques de Paris. Za války sloužil u alžírských střelců, v roce 1945, kdy pracoval v Radio Monte Carlo, se seznámil s Édith Piaf a na její radu začal působit jako písničkář v Paříži. Ve své tvorbě kombinoval hudbu s mluveným slovem, využíval také zvuk symfonického orchestru, který sám dirigoval,[1] často zhudebňoval poezii autorů jako François Villon, Charles Baudelaire, Guillaume Apollinaire nebo Louis Aragon („L'affiche rouge“).[2] Otevřeně se hlásil k anarchismu,[3] na Charlese de Gaulla napsal posměšnou píseň „Mon General“. Jeho významnými skladbami jsou „Jolie Môme“, „C’est extra“ a „Avec le temps“. Byl mu udělen Řád čestné legie, který však odmítl přijmout.[4]

Diskografie

  • 1953: Paris canaille
  • 1954: Chansons de Léo Ferré
  • 1954: Le Piano du pauvre
  • 1956: Le Guinche
  • 1956: Poète... vos papiers!
  • 1957: Les Fleurs du mal
  • 1957: La Chanson du mal-aimé
  • 1958: Encore du Léo Ferré
  • 1960: Paname
  • 1961: Les Chansons d'Aragon
  • 1962: La Langue française
  • 1964: Ferré 64
  • 1964: Verlaine et Rimbaud
  • 1966: Léo Ferré 1916-19…
  • 1967: Cette chanson (La Marseillaise)
  • 1967: Léo Ferré chante Baudelaire
  • 1969: L'Été 68
  • 1969: Les Douze Premières Chansons de Léo Ferré
  • 1970: Amour Anarchie
  • 1971: La Solitude
  • 1972: La Chanson du mal-aimé
  • 1972: La Solitudine
  • 1973: Il n'y a plus rien
  • 1973: Et… basta!
  • 1974: L'Espoir
  • 1975: Ferré muet... dirige
  • 1976: Je te donne
  • 1977: La musica mi prende come l'amore
  • 1977: La Frime
  • 1979: Il est six heures ici et midi à New York
  • 1980: La Violence et l'Ennui
  • 1982: Ludwig-L'imaginaire-Le bateau ivre
  • 1983: L'Opéra du pauvre
  • 1985: Les Loubards
  • 1986: On n'est pas sérieux quand on a dix-sept ans
  • 1990: Les Vieux Copains
  • 1991: Une saison en enfer

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://www.rts.ch/archives/tv/information/un-jour-une-heure/4956820-chef-d-orchestre.html
  2. ↑ https://volume.revues.org/2250
  3. ↑ http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-leo-ferre-1485810.html
  4. ↑ http://www.ouest-france.fr/culture/thomas-piketty-comme-lui-ils-et-elles-ont-refuse-la-legion-dhonneur-3092826

Externí odkazy

Nositelé ceny Premio Tenco
Pro hudebníka

Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)

Pro kulturní osobnost

Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)