Gustave Flaubert

Gustave Flaubert
Narození	12. prosince 1821 Rouen
Úmrtí	8. května 1880 (ve věku 58 let) Croisset
Příčina úmrtí	krvácení do mozku
Místo pohřbení	Cimetière monumental de Rouen
Povolání	romanopisec, spisovatel a dramaturg
Alma mater	Mezinárodní lycée François-Ier Pařížská právnická fakulta Lyceum Pierra Corneilleho
Témata	próza a právní věda
Významná díla	Paní Bovaryová Salammbô Bouvard a Pécuchet Citová výchova The Temptation of Saint Anthony … více na Wikidatech
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie (1866) Velká cena za nejlepší román 19. století (1952)
Partner(ka)	Louise Colet
Rodiče	Achille Cléophas Flaubert[1]
Příbuzní	Achille Flaubert (bratr)
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gustave Flaubert (12. prosince 1821 Rouen – 8. května 1880 Canteleu) byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) a perfekcionistickým stylem.^[2]

Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny, otec Achille Cléophas Flaubert (1784–1846) byl primářem chirurgie místní nemocnice, matka Anne Justine rozená Fleuriot (1793–1872) dcerou lékaře. Měli pět dětí, ale pouze Gustave a jeho starší bratr Achille (1813–1882) se dožili dospělosti. Gustave už v mládí měl literární ambice, v roce 1834 na lyceu v Rouenu založil s přítelem Ernestem Chevalierem ručně psaný časopis, v němž publikoval svůj první veřejný text. Během dospívání psal dramata i prózu. V létě 1836 se při pobytu v Trouville-sur-Mer seznámil s Elisou Schlesingerovou, manželkou německého vydavatele not, a vášnivě se do ní zamiloval. Elise jeho lásku nesdílela, ale zůstali v kontaktu dalších čtyřicet let. Flaubert svůj cit k této ženě, který ovlivnil celý jeho milostný život, později popsal v románu Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869). V roce 1839 byl z lycea vyloučen pro hulvátství a neposlušnost, maturitou složil externě v následujícím roce.

Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Našel zde i své další celoživotní přátele, ke kterým patřil především spisovatel Maxime Du Camp. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdal dalších studií a odjel do nového domu svých rodičů v Croissetu s rozhodnutím věnovat se výhradně psaní. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. V roce 1846 zemřel jeho otec a brzy po něm sestra Karolína ve věku jednadvaceti let. Flaubert se stal poručníkem malé neteře. V roce 1848 ho zasáhla smrt přítele z dětství Alfreda le Poittevin.

Žil samotářsky, přestože měl milostné vztahy s mnoha ženami. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. O jeho zdraví pečovala matka společně s chůvou Julií, která nastoupila do služby k Flaubertovým v roce 1825 a zůstala až do spisovatelovy smrti. Měl celoživotní platonickou lásku (jeho rádkyně Elise Schlesingerová), byla starší o 11 let. V roce 1846 se seznámil s básnířkou Louisou Coletovou. Intimní poměr těchto povahově rozdílných osobností trval téměř deset let s přerušením v období 1848–1851. Až do jejich rozchodu (jeho poslední dopis Louise Coletové byl datován 6. března 1855) s ní Flaubert udržoval bohatou korespondenci, v níž rozvinul svůj pohled na spisovatelovu práci, jemnosti francouzského jazyka a své názory na vztahy mezi muži a ženami.

S přítelem Du Campem v letech 1849–1852 navštívil Itálii, Řecko,Tunis a projel Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt, kde se nakazil syfilidou.

Od roku 1851 pracoval na románu Paní Bovaryová (Madame Bovary), který se po svém uveřejnění v roce 1856 stal předmětem soudního stíhání, ale nakonec autorovi přinesl trvalou slávu. Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v roce 1857 byl zproštěn všech obvinění. Literární úspěch znamenal pro Flauberta i společenský vzestup. Častěji přijížděl do Paříže, kde se setkával s mnohými literáty, např. bratry Goncourtovými, Gautierem, Baudelairem nebo George Sandovou. Stal se pravidelným hostem literárních večeří v pařížských salónech. Velkou literární událostí roku 1862 se stalo vydání Flaubertova románu Salambo. V roce 1864 byl Flaubert představen císaři Napoleonovi III. a roku 1866 jmenován rytířem Řádu čestné legie. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih.^[3]

Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Obdiv a přátelství choval k Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury.

V roce 1869 vyšel román Citová výchova, který propadl u čtenářů i kritiky. V následujících letech zemřelo mnoho jeho přátel a roku 1872 i jeho matka. V roce 1874 dokončil a vydal třetí verzi Pokušení svatého Antonína (La Tentation de saint Antoine), hned po neúspěchu jeho hry Kandidát v březnu 1874. Jeho literární tvorba pokračovala knihou povídek, která vyšla v roce 1877 pod názvem Tři příběhy (Trois contes).

Flaubert neuměl hospodařit se svým majetkem a proto ho svěřil do správy manželovi své neteře, který ho riskantními investicemi připravil časem téměř o všechny peníze. V roce 1879 byl nucen přijmout státní penzi, kterou mu vymohli přátelé. Zchudlý a osamělý Flaubert zemřel na záchvat mrtvice v Croissetu roku 1880, uprostřed práce na románu Bouvard a Pécuchet.

Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě Rouen.

• Paní Bovaryová, 1857 – román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v roce 1856. Pro knižní vydání bylo dílo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Ani ty ji však časem neuspokojují, protože touží po stále čerstvé lásce, která ani není ve skutečném životě možná. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence), situaci neunese a spáchá sebevraždu. Román je ukončen smrtí zlomeného manžela Bovaryho. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.
• Citová výchova, 1869 – jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Silně pesimistický obraz společnosti. Fréderic marně, platonicky miluje paní Arnouxovou, a současně přitahován veselou kurtizánou Rosanettou, zmítá se v citových problémech. Flaubert s hlubokou psychologickou znalostí a porozuměním sleduje Frédericův citový život, probíhající střídavě v nejrůznějších polohách: láska a nadšení, zklamání, sebedůvěra vzbuzená bezvýznamnou událostí či slovem obdivované ženy, nesmělost, váhavost, zoufalství z nepatrného či jen zdánlivého neúspěchu. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. Záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujícího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.

• Salambo, 1862 – historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu. Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.
• Pokušení svatého Antonína, 1851 – dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející askezi raně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.
• Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)
• Bouvard a Pécuchet, 1881 – poslední, nedokončený román. Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu. Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu. V Československu byl v roce 1972 zpracován jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).

• Pokušení svatého Antonína – Praha: Vzdělávací bibliotéka, 1897^[4]
• Paní Bovaryová: román – Praha: Časopis č. studentstva, 1892^[5]
• Povídky Gustava Flauberta – přeložil A. Z. Praha: Jan Otto, 1894^[6]
• Salambo – přeložil F. V. Krejčí. Praha: František Šimáček, 1896^[7] — Hejda a Tuček, 1914^[8]
• Výchova sentimentální: historie mladíka – přeložil Stanislav Mašek. Praha: J. Otto, 1898^[9]
• Prosté srdce – přel. Marie Majerová. Praha: J. Otto, 1910
• Herodias – in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 13, úvod František Sekanina, přeložil Josef Marek. Praha: J. R. Vilímek, 1911
• Mladého Flauberta Zápisky z cest – Bílovice n. Svitavou: S. K. Neumann, 1912
• Paměti bláznovy: román – přeložil Arnošt Procházka: Praha: Kamilla Neumannová, 1912?^[10]
• Paní Bovaryová: román – přeložili Bořivoj M. Weigert a Karel Dyrynk. Praha: Hejda a Tuček, 1913?
• Paní Bovaryová: román – přeložili František Flos a Antonín Sellner. Praha: František Topič, 1913^[11]
• Legenda o svatém Julianu Hostiteli – překlad Jiří Bureš. Habry: Literární fond Kola spisovatelů, 1914^[12]
• Un coeur simple – pro české střední školy vydal s úvodem, poznámkami a slovníčkem František Grepl. Praha-Karlín: Emil Šolc, 1914?
• Salambo – přeložila Jaroslava Votrubová-Veselá; úvodní studii napsal F. X. Šalda: Praha: Alois Hynek, 1915
• Listopad – přeložil Jan Chvojan. Praha: Hejda a Tuček, 1916^[13]
• Bouvard a Pécuchet: román –přeložil Otakar Kunstovný. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1917
• Bouvard a Pécuchet: román – přeložila Jaroslava Vobrubová-Veselá. Praha: A. Hynek, 1918
• Citová výchova: (znění z r. 1845) – přeložila Jaroslava Vobrubová-Veselá; úvod napsal Karel Čapek. Praha: A. Hynek, 1918
• Tanec mrtvých – přeložil Otokar Levý. Praha: Alois Srdce, 1919
• Madame Bovary – 32 s. Plzeň: Český deník, 1920
• Paní Bovaryová: venkovské mravy: román – přeložila Jaroslava Votrubová-Koutecká: Praha: A. Hynek, 1920
• Paní Bovaryová: obraz provinciálních mravů francouzských – předmluva Adolf Gendry; přeložil Karel Vít. Praha: Kraft a Koland, 1920
• Pokušení sv. Antonína – přeložila Marie Malá. Praha: Jindřich Bačkovský, 1921
• Pokušení svatého Antonína – přel. Jiří Borecký; grafická úprava Josef Čapek. Praha: Rudolf Škeřík, 1921^[14]
• Julien – přeložila B. Pacáková-Pasovská. Praha: Rudolf Šimek, 1922
• Listy lásky: výbor z correspondence s paní X – přeložil Otokar Levý. Praha: R. Škeřík, 1923
• Salambo – přeložil R. Ondrák. Praha: Jaroslav Havránek, 1924
• Legenda o svatém Juliánovi Pohostinném – přeložil Josef Kopal; pěti rytinami a třemi kresbami vyzdobil Jan Konůpek. Praha: Alois Dyk, 1925
• Smarh: staré tajemství – přeložila Vojtěška Vaněčková; upravil Jan Konůpek. Praha: R. Škeřík, 1925^[15]
• Výchova srdcem: román – přel. Jaroslava Votrubová-Koutecká. Praha: A. Hynek, 1925
• Salambo – přeložili František V. Krejčí a Miloslav Novotný; Ilustroval Jan Konůpek. Praha: B. M. Klika, 1926
• Legenda nebo sv. Julian Pohostinném – přeložil Otto F. Babler. Olomouc: Lidové závody tiskové a nakladatelské, 1927
• Rozhovory aneb umění, Bohu, životě a lidstvu – přeložil Otokar Levý. Praha: R. Škeřík, 1927^[16]
• Pokušení svatého Antonína – přeložil Oskar Reindl; kresbami vyzdobil J. Konůpek. Praha: A. Hynek, 1929
• Kandidát. Zámek srdcí. Slabé pohlaví – přeložil Zdeněk Schmoranz. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1930
• Přeludy života – přeložil Arnošt Bareš; redakce Otokar Šimek; úprava F. Muzika. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Korespondence – vybral a přeložil Otokar Šimek. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Cestovní deníky: cesta v kruhu rodinném: Orient – Karthago: výbor – přeložil Norbert Havel; doslov Otokar Šimek. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Citová výchova: historie mladého muže – přeložila Stáša Jílovská. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Herodias – přeložila B. Mašínová. Praha: Josef Hoker, 1930
• Krajem a pobřežím – přeložil Vladimír Raffel; doslov Otokar Šimek. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Legenda o svatém Juliánovi Pohostinném – přeložil Josef Zeman: Libštát: Vojtěch Hanč, 1930
• Na pensi: (Bouvard a Pécuchet) – přel. Jarmila Pospíšilová. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Paměti bláznovy. Smarh. Listopad – přeložili Arnošt Procházka, Jan Čep a Arnošt Bareš. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Paní Bovaryová: venkovské mravy – přeložila Růžena Thonová. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Paní Bovaryová – přeložil Živan Vodseďálek; ilustroval Teodor Pchálek. Praha: Rodinná knihovna, 1930
• Prosté srdce – přeložil Josef Menzel, Praha: Rodinná knihovna, 1930
• Pokušení sv. Antonína – přeložil František Jelínek. Praha: O. Štorch-Marien, 1930^[17]
• Prosté srdce. Legenda o svatém Juliánu Pohostinném. Herodias – přel. M. Úlehlová-Tilschová; doslov napsal Otokar Šimek. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Salambo: román – přel. Marie Šmrhová. Praha: B. Kočí, 1930
• Salammbo – přeložil Otto Rádl. Praha: O. Štorch-Marien, 1930
• Paní Bovaryová – přeložila Jaroslava Vobrubová-Koutecká; studii o autorovi a jeho díle napsal Pavel Eisner. Praha: Rudolf Kmoch, 1947
• Salambo – přeložila Jarmila Blažková. Praha: Československý spisovatel (ČS), 1949
• Paní Bovaryová: mravy francouzského venkova – přeložil Miroslav Jirda; ilustroval Josef Liesler; předmluvu napsal Josef Pospíšil; vysvětlivkami opatřil Karel Štrauch. Praha: Práce, 1952
• Prosté srdce – přeložila Vendulka Tůmová. Praha: ČS, 1958
• Citová výchova – přeložila Marie Kornelová; doslov napsal Jan Cigánek. Praha: SNKLHU, 1959
• Paní Bovaryová: divadelní hra o 4 dějstvích, 15 obr. – přel. B. Jirda; dramatisace Miloslava Stehlíka. Praha: Dilia, 1959
• Deset francouzských novel – . Praha: ČS, 1959
• Bouvard a Pécuchet – přeložila Věra Smetanová; předmluvu napsal Josef Kopal. Praha: SNKLHU, 1960
• Salambo – přeložil Jiří Konůpek. Praha: Lidová demokracie, 1962
• Slovník přejatých myšlenek – přeložil a uspořádal Josef Pospíšil. Praha: Odeon, 1967
• Dopisy – vybral, uspořádal a doslov napsal Jiří Konůpek; přeložila a životopisným přehledem doplnila Eva Formanová. Praha: Mladá Fronta, 1971
• Paní Bovaryová – přeložila Eva Musilová; doslov napsal Jiří Pechar. Praha: Odeon, 1973
• Tři povídky – přel. Marie Kornelová (Prosté srdce a Legenda o svatém Juliánu Pohostinném) a Marie Bieblová (Herodias); , ilustrace Hermína Melicharová. Praha: Odeon, 1975
• Paní Bovaryová: hra o 3 dějstvích a 20 obrazech podle románu Gustava Flauberta – Gaston Baty; přel. Ida de Vries. Praha: Dilia, 1978
• S mým srdcem nelze si jen hrát : pět příběhů o lásce – Thea Leitner. Praha: KTN K. E. Macana, 2002
• Dílo je vše – vybral a uspořádal Stanislav Kolíbal; z překladu Otakara Šimka upravili Stanislav Kolíbal a Martin Souček. Praha: Arbor vitae, 2005
• Byli jednou dva písaři – režie: Jan Roháč; scénář: Jaroslav Dietl. Praha: Česká televize, 2009
• Paní Bovaryová – přeložila Dana Melanová. Praha: Odeon, 2012
• Byli jednou dva písaři: Bouvard a Pécuchet – přeložil Jiří Žák. Praha: XYZ, 2013
• Paní Bovaryová: hořký příběh o sladké dívce a její ztrátě iluzí: premiéra 16. listopadu 2017; překlad Dana Melanová. Ostrava: Národní divadlo moravskoslezské, 2017
• Paní Bovaryová – přeložil Tomáš Havel. Praha: CooBoo, 2024
• Paní Bovaryová – premiéry 14. a 15. listopadu 2024; překlad románu Miloslav Jirda; malba: Ester Knapová; grafika: Eva Chudomelová. Praha: Národní divadlo, 2024

• 
  Otec Achille-Cléophas Flaubert (1784–1846)
• 
  Gustave Flaubert
• 
  Gustave Flaubert
• 
  Karikatura Gustava Flauberta

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gustave Flaubert na francouzské Wikipedii.

• LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6. 
• František Xaver Šalda: Heslo Gustave Flaubert v Ottově slovníku naučném (text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha: Československý spisovatel, 1986)
• FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789–1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s.
• FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků.
• KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s.
• KOPAL, Josef. Gustave Flaubert. V Bratislavě: Filosofická fakulta university Komenského, 1932. 182 – s. Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě; Čís. XI.
• MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s.
• BARNES, Julien. Flaubertův papoušek. Praha: Odeon, 1996. 248 s. ISBN 978-80-207-17153. 

• Seznam francouzských spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gustave Flaubert na Wikimedia Commons
• Plné texty děl autora Gustave Flaubert v databázi Gallica
• Osoba Gustave Flaubert ve Wikicitátech
• Autor Gustave Flaubert ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gustave Flaubert
• Plné texty děl autora Gustave Flaubert na projektu Gutenberg (anglicky)
• Digitalizovaná díla Gustava Flauberta v České digitální knihovně
• Digitalizovaná vydání díla Paní Bovaryová v České digitální knihovně
• Gustave Flaubert v Internet Movie Database (anglicky)