Bell XFL Airabonita
V dnešním světě je Bell XFL Airabonita téma, které vzbuzuje velký zájem a debaty v různých oblastech. Ať už na akademické půdě, ve světě práce nebo ve společnosti obecně, Bell XFL Airabonita se stal tématem relevance a aktuálnosti. Názory na tuto záležitost jsou různé, a proto je důležité analyzovat a reflektovat Bell XFL Airabonita z různých úhlů pohledu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Bell XFL Airabonita, jeho dnešní dopad a možné budoucí scénáře. Stejně tak se ponoříme do úvah a debat, které vyvolal, abychom nabídli komplexní a obohacující vizi na toto téma.
| Bell XFL Airabonita | |
|---|---|
 Bell XFL-1 Airabonita | |
| Určení | prototyp palubního stíhacího letounu |
| Výrobce | Bell Aircraft Corporation |
| První let | 13. května 1940 |
| Uživatel | US Navy |
| Vyrobeno kusů | 1 |
| Vyvinuto z typu | Bell P-39 Airacobra |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bell XFL Airabonita bylo prototyp palubního stíhacího letounu vyvinutého firmou Bell pro námořnictvo Spojených států amerických. Konstrukčně vycházel z pozemního stíhacího letounu Bell P-39 Airacobra. Lišil se především použitím záďového podvozku. Vyroben byl jediný kus. Letoun nebyl sériově vyráběn, neboť námořnictvo upřednostnilo výkonnější Vought F4U Corsair.[1]
Historie
V roce 1938 se společnost Bell zapojila do soutěže amerického námořnictva na nový palubní stíhací letoun. Jejími konkurenty byly Grumman XF5F Skyrocket a Vought F4U Corsair. Bell se přihlásil s typem odvozeným od své pozemní stíhačky Bell P-39 Airacobra. Základní koncepce obou letounů byla totožná. Hlavní vizuální odlišností bylo použití záďového podvozku, na rozdíl od příďového podvozku u typu P-39. Instalován byl přistávací hák. Zesílena byla i kostra letounu, který musel být odolnější pro náročný palubní provoz. Prototyp XFL-1 poprvé vzlétl 13. května 1940.[1] Zkoušky ukázaly problémy s podvozkem a motorem. V roce 1941 byl prototyp námořnictvem vrácen výrobci k úpravám.[2] Airacobra nakonec nebyla vybrána pro sériovou výrobu, neboť americké námořnictvo dalo přednost výrazně výkonnějšímu a perspektivnějšímu letounu Vought F4U Corsair.[1] Prototyp ještě nějaký čas sloužil ke zkouškám a nakonec byl sešrotován.[2]
Popis
.jpg)
Letoun poháněl vidlicový kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison XV-1710-6. Stejně jako u typu P-39 Airacobra byl uložen v těžišti letounu, uprostřed jeho trupu, za kabinou pilota a spojovacím hřídelem poháněl třílistou vrtuli. Letoun měl záďový podvozek s ostruhovým kolečkem. Závěsy noh hlavního podvozku byly namontovány na předním nosníku křídla. Výzbroj do prototypu nebyla namontována.[1] Plánovanou výzbroj tvořil jeden kanón M4 ráže 37 mm, nebo kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm, který by střílel dutým vrtulovým hřídelem a dále dva synchronizované 7,62mm kulomety v přídi.[2]
Specifikace
.jpg)
Technické údaje
- Osádka: 1 osoba (pilot)
- Rozpětí: 10,67 m
- Délka: 9,07 m
- Výška: 3,89 m
- Nosná plocha: 21,55 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 2341 kg
- Vzletová hmotnost: 3017 kg
- Max. vzletová hmotnost: 3271 kg
- Pohonná jednotka: 1× kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec Allison XV-1710-6
- Výkon motoru: 1150 hp (857,5 kW)
Výkony
- Maximální rychlost: 541 km/h ve výšce 3048 m
- Dostup (operační): 9421 m
- Dolet: 1725 km
- Stoupavost: 13,4 m/s
- Plošné zatížení: 140 kg/m²
Výzbroj
- 1× 12,7mm nesynchronizovaný kulomet M2 Browning, nebo 37mm nesynchronizovaný letecký kanón M4 v ose vrtule
- 2× 7,62mm synchronizovaný kulomet v trupu
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku FL Airabonita na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d FOLPRECHT, Radek. Hlásil se i Zimmerman. Druhoválečné prototypy palubních stíhaček pro US NAVY. Technet.cz . . Dostupné online.
- ↑ a b c Bell XFL Airabonita. Militaryfactory.com . . Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bell XFL Airabonita na Wikimedia Commons - Bell XFL-1 Airabonita
- FOLPRECHT, Radek. Hlásil se i Zimmerman. Druhoválečné prototypy palubních stíhaček pro US NAVY. Technet.cz . . Dostupné online.
