V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Modrající hřib, od jeho původu až po jeho současný dopad na společnost. Budeme analyzovat jeho vývoj v čase a také jeho relevanci v současném kontextu. Kromě toho prozkoumáme různé perspektivy a názory, které existují kolem Modrající hřib, s cílem nabídnout komplexní vizi, která nám umožní pochopit jeho skutečný význam. Prostřednictvím této hloubkové analýzy se snažíme poskytnout čtenáři širší a úplnější porozumění Modrající hřib, přičemž se zabýváme všemi relevantními aspekty, které toto téma zahrnují.
Modrající hřib (též modrák, mn. číslo modráky) je označení pro skupinu hřibovitých hub, která se vyznačuje modráním dužniny na poraněných místech. To je způsobeno rychlou oxidací látek ze skupiny pulvinových kyselin.
Mezi modrající hřiby patří především zástupci sekce Luridi, ale i několik dalších:
Některé druhy modrají, ale jen minimálně či v ojedinělých případech: hřib narůžovělý (Boletus pulchrotinctus), hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus), hřib horský (Boletus subappendiculatus).
Termín modrák se používá (obzvlášť krajově) i jako synonymum pro konkrétní druhy modrajících hřibů, obvykle:
Na Opavsku se pro modráky používalo označení „hněvuš“.[2]
Podobně jej využívají i některé starší názvy či tzv. národní názvy:
Proces modrání je důsledkem oxidace látek obsažených v dužině, které se řadí do skupiny tzv. pulvinových kyselin. V případě modrajících druhů rodu Boletus jde o kyselinu variegatovou, v případě rodů Xerocomus (suchohřiby) a Xerocomellus (babky) o kyselinu xerokomovou. Modrání u zástupců rodu Gyroporus způsobují jiné látky.
V souvislosti s modráním existují pověry, které jej spojují s jedlostí nebo naopak jedovatostí příslušných druhů. Ve skutečnosti však tento projev s obsahem jedů nijak nesouvisí. Mezi modrajícími hřiby se vyskytují jedlé, nejedlé i jedovaté druhy.