V dnešním světě se Gustav Radbruch stal tématem rostoucího zájmu lidí všech věkových kategorií a prostředí. Ať už kvůli své historické relevanci, dopadu na současnou společnost nebo důležitosti pro budoucnost, Gustav Radbruch je téma, které nenechává nikoho lhostejným. V průběhu let podnítil debaty, vyvolal změny a generoval nekonečné výzkumy a studie v různých oborech. V tomto článku prozkoumáme mnoho aspektů Gustav Radbruch a analyzujeme jeho vliv na různé aspekty našeho každodenního života a společnosti jako celku.
Gustav Radbruch | |
---|---|
![]() | |
Narození | 21. listopadu 1878 Lübeck |
Úmrtí | 23. listopadu 1949 (ve věku 71 let) Heidelberg |
Místo pohřbení | Bergfriedhof |
Alma mater | Univerzita Friedricha Wilhelma v Berlíně Lipská univerzita Mnichovská univerzita Katharineum |
Povolání | právník, politik a profesor |
Zaměstnavatelé | Kielská univerzita Univerzita Heidelberg |
Politická strana | Sociálnědemokratická strana Německa |
Choť | Lydia Radbruch |
Děti | Renate Maria Radbruch Anselm Radbruch |
Rodiče | Heinrich Radbruch |
Funkce | člen Říšského sněmu Výmarské republiky (1920–1924) Reich Minister of Justice (1921–1922) Reich Minister of Justice (1923) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Gustav Radbruch (21. listopadu 1878 – 23. listopadu 1949) byl německý právník, právní vědec a politik. Na počátku Výmarské republiky sloužil dvakrát jako německý ministr spravedlnosti (26. října 1921 – 14. listopadu 1922 a 13. srpna – 23. listopadu 1923) a v letech 1920 až 1924 byl poslancem za sociální demokracii. Je považován za jednoho z nejvlivnějších právních myslitelů 20. století. Právo je podle Radbrucha realitou náležející k oblasti kultury, a tedy stojící mezi přirozeným a ideálním. Vztahuje se k hodnotám a musí se měřit ideou spravedlnosti.
Pro případy rozporu mezi přirozeným právem a právem platným uvedl tezi, která se vžila pod názvem Radbruchova formule: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ,nenáležité právo’ spravedlnosti ustoupit.“[1]