Giordano Bruno

V dnešním světě se Giordano Bruno stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Od akademiků a profesionálů z různých oborů až po obyčejné lidi, Giordano Bruno upoutal pozornost mnoha a vyvolal intenzivní debatu ve společnosti. Abychom tomuto fenoménu lépe porozuměli, je zásadní přistupovat k Giordano Bruno z různých úhlů pohledu a analyzovat jeho četné důsledky. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Giordano Bruno a prozkoumáme jeho dopad v různých kontextech. Doufáme, že prostřednictvím této analýzy přispějeme k pochopení a reflexi Giordano Bruno, stejně jako k vytvoření nápadů a návrhů, jak tento problém efektivně řešit.

Giordano Bruno
Rodné jménoFilippo Bruno
Narozeníleden 1548
Nola
Úmrtí17. února 1600 (ve věku 52 let)
Řím
Příčina úmrtíupálení na hranici
PseudonymIl Nolano
Povoláníastronom, filozof, básník, spisovatel, vysokoškolský učitel, astrolog, matematik a římskokatolický kněz
Alma materNeapolská univerzita Fridricha II. (1562–1565)
Tématafilozofie a kosmologie
VlivyAverroes
Mikuláš Koperník
Mikuláš Kusánský
Titus Lucretius Carus
Ramón Llull
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giordano Bruno, původně Filippo Bruno, též Nolan nebo Nolanus (leden 1548, Nola u Neapole – 17. února 1600, Řím) byl italský dominikánský mnich, filozof (představitel renesančního hermetismu), spisovatel (básník a komediograf), teoretický kosmolog[1], zabýval se rovněž mnemotechnikou. Ovlivněn byl Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem. V astronomii se proslavil tezemi o tom, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru a že vesmír je nekonečný.

Od roku 1593 byly některé jeho názory šetřeny jako hereze římskou inkvizicí – byl obviněn z popírání několika katolických doktrín, zejména věčného zatracení, boží trojjedinosti, božské podstaty Kristovy, panenství Panny Marie a transsubstanciace. Také jeho panteismus vzbuzoval vážné obavy.[2] Inkvizice ho shledala vinným a byl upálen v římském Campo dei Fiori v roce 1600. Po své smrti a zejména v 19. a na počátku 20. století se stal jedním ze symbolů násilného útlaku svobodného vědeckého bádání katolickou církví a posléze jedním z idolů volnomyšlenkářů, i když není zřejmé, nakolik se jeho rozsudek za teologické hereze a filosofické náhledy vztahoval i na jeho kosmologické spekulace.[3][4] Historička Frances Yatesová tvrdí, že byl potrestán spíše za obhajobu hermetické tradice.[5] Byl hluboce ovlivněn arabskou astrologií (zvláště Averroesovou filosofií[6]), novoplatonismem, renesanční hermeneutikou a legendami opřádajícími egyptského boha Thovta.[7] Teologická heterodoxnost vedla Bruna ke snižování úlohy náboženství, které se podle něho hodí jen k uspokojení nevzdělanců.[8]

Život

Mládí

Narodil se roku 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii, původním jménem se jmenoval Filippo Bruno, za svoji přezdívku si později zvolil jméno Nolanus nebo Nolan, podle místa svého narození) (i svoji filozofii nazýval nolanistickou). Po studiích v Neapoli vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později roku 1565 se stal členem dominikánského řádu, kde přijal své nové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze.

Vyhnanství

V pozdější době byl obviněn z kacířství, roku 1576 uprchl z Neapole do Říma a posléze přes Chambéry do Ženevy; tím začal jeho neustálý život štvance. Protože nebyl schopen své názory přizpůsobit své době, z většiny míst svého působení byl vyhnán. Z Ženevy se vydal do Toulouse, ale odsud musel kvůli hugenotským válkám odejít do Paříže. Z Paříže se na doporučení francouzského krále vydal do Oxfordu, tam však byl odmítnut kvůli svým útokům proti aristotelovské filozofii.

Svá nejšťastnější léta pak prožil v letech 1583 až 1585 v Londýně, převážně u francouzského velvyslance Michela de Castelnau kde mj. roku 1584 vydal významné spisy La Cena de le Ceneri (Večeře na popeleční středu) a De l'infinito, universo e mondi (O nekonečnu, vesmíru a světech), ve kterých korigoval Koperníkův heliocentrismus a vyložil svoji kosmologickou teorii o nekonečnosti vesmíru.

V roce 1585 se společně s vyslancem de Castelnauem vrátil do Paříže, kterou musel rovněž opustit kvůli útokům na aristotelovskou filozofii. Poté pobýval v Německu v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu. Následně strávil v roce 1588 půl roku v Praze u císaře Rudolfa II. Z Prahy odjel do Helmstedtu, pak do Frankfurtu nad Mohanem, krátce pobýval v Curychu. Na krátkou dobu dostal katedru matematiky v Padově, nicméně brzo poté byla obsazena Galileem.

Uvěznění, soud a poprava

Proces s Giordanem Brunem, reliéf z Brunova pomníku na římském náměstí Campo de' Fiori

V roce 1591, během svého pobytu ve Frankfurtu, obdržel pozvání Giovanniho Moceniga k návratu do Itálie. Když ztratil možnost získat natrvalo katedru v Padově, pozvání přijal a vrátil se do Benátek. Hned v roce 1592 však byl svým žákem udán, zatčen, uvězněn inkvizicí a roku 1593 vydán do Říma. O důvodech, proč vlastně Mocenigo Bruna udal, existuje řada spekulací, např. že byl od počátku agentem inkvizice, že Bruna podezříval, že mu nechce prozradit vše, co ví z černé magie atd. Rovněž jeho vydání Benátkami do Říma nebyla zcela samozřejmá věc, neboť Benátky si zakládaly na své nezávislosti; v jeho případě však Řím mohl svou žádost opřít o dohodu o vydávání uprchlých mnichů, navíc se tehdejší vedení republiky snažilo o vstřícnost vůči Římu. Bruno se tak vlastně stal obětí „vysoké“ politiky

Proces, v němž byl Bruno souzen za své protikatolické a rouhačské myšlenky, se pro něj zpočátku vyvíjel poměrně příznivě, protože svědkem obžaloby byl pouze Mocenigo, a sám Bruno prohlásil, že je ochoten odvolat některé kacířské názory. Koncem roku 1593 ale do případu zasáhl františkánský mnich bratr Celestýn z Verony, jenž byl pro podezření z kacířství vězněn v Benátkách spolu s Brunem, a poté uvězněn v klášteře San Severino nedaleko Ancony. Chtěje zlepšit své postavení, sepsal Celestýn proti Brunovi udání, obsahující kacířské a rouhavé výroky, které měl pronést během svého věznění v Benátkách. Kromě toho také zpochybnil upřímnost pokání, které Bruno dosud projevoval. Bratr Celestýn byl následně převezen do Říma, vyslýchán a souzen inkvizicí. Jeho udání Brunovi velmi přitížilo a zřejmě vedlo i jeho mučení. Kardinál Robert Bellarmino definoval osm tvrzení, jež měl Bruno odvolat. Za prvé Bruno tvrdí, že objasnil příčiny pohybu Země a nehybnosti oblohy jistými důvody, které prý neodporují božskému Písmu. Marně mu byly předloženy verše Eklesiasty (1, 4–5): „Terra autem in aeternum stat; Sol oritur, et occidit" , Bruno odpověděl, že se Písmo svaté vyjadřuje jazykem, který je přístupný věřícím, a neobrací se k vědcům jako takovým.[10] (Tentýž citát z bible předložil později kardinál Bellarmino rovněž Galileimu.)[11] Dalším závadným tvrzením byla skutečnost, že Bruno kladl proti ideji stvoření svou doktrínu nekonečného a věčného vesmíru, složeného z nesčetných světů...[12]

Profesor Tretera k tomu uvádí:

Existuje-li více slunečních soustav, více Zemí, více planet sourodých s naší planetou a obydlených rozumnými bytostmi, jak je to potom s prvotním hříchem, s Kristovým vykupitelstvím? Takto jsme na stopě tomu, proč katolická církev reagovala na Brunovo zdánlivě vědecky odtažité vystoupení s takovým rozčilením a nakonec i s takovou surovou rozhodností. Viděla zde totiž v samém základě podkopána dogmata, z nichž odvozovala svou duchovní moc nad světem.[13][14]

Ivo Tretera

Poté, co Bruno tvrdošíjně odmítal odvolat, byl odsouzen k trestu smrti upálením. je pozoruhodné, že k témuž trestu byl římskou inkvizicí již předtím, 19. srpna 1599, odsouzen i bratr Celestýn a v noci na 2. září nad ním byl rozsudek vykonán.[15] Přesný důvod jeho odsouzení není znám, možná během vyšetřování vyšly najevo Celestýnovy kacířské názory, spíše se však inkvizice potřebovala zbavit nepohodlného svědka, tomu by nasvědčovala skutečnost, že byl upálen tajně, v nočních hodinách. Brunův rozsudek smrti je datován 8. únorem 1600 a byl podepsán devíti kardinály.[16] Součástí rozsudku bylo i zařazení veškerých spisů Giordana Bruna (opera omnia) na Index zakázaných knih.[17] Po vynesení rozsudku řekl odsouzenec svým soudcům: Vy, kteří mě odsuzujete k smrti, máte větší strach než já, jenž smrt podstupuji.[18]

Trest byl vykonán 17. února roku 1600 na náměstí Campo de' Fiori (Náměstí květin) v Římě. Bylo to v době milostivého léta a přihlížející poutníci se těšili odpustkům. Bruno byl na popraviště přiveden s roubíkem v ústech, aby nemohl vést pobuřující řeči, byl svlečen, nahý pověšen za nohy hlavou dolů nad hranici[19] a upálen zaživa.[20] Ještě na hranici se odvracel od kříže, který mu byl podáván. Popel byl vhozen do Tibery.[18] Cenné svědectví o popravě přinesl Kaspar Schoppe.

Fyzický vzhled

Nejstarší rytina Giordana Bruna z roku 1715.

První podobizna Bruna je rytina vydaná v roce 1715[21] a citovaná Salvestrinim jako „jediný známý portrét Bruna“. Salvestrini se domníval, že jde o přetisk ze ztraceného originálu.[22] Tato rytina se stala zdrojem pro pozdější Brunovy podobizny.

Záznamy z doby jeho uvěznění Benátskou inkvizicí v květnu 1592 ho popisují jako muže „průměrné výšky s ořechově zbarvenými vousy a vzezřením kolem 40 let“. Naproti tomu pasáž v díle George Abbota naznačuje, že Bruno byl drobné postavy: „Když italský tulák (v angl. originále didapper), který se sám tituloval Philotheus Iordanus Brunus Nolanus, magis elaborata Theologia Doctor, se jménem delším než jeho tělo...“[23] Slovo "didapper" pejorativně použité Abbotem je jeden z výrazů pro potápku a může podle všeho znamenat něco jako „tulák“.[24][25][pozn. 1]

Retrospektivní „vědecká“ ikonografie Bruna ukazuje v mnišské dominikánské kutně ale bez tonzury. Edward Gosselin se domníval, že je možné, že si Bruno tonzuru ponechal až do roku 1579 a je možné, že ji čas od času nosil i později.

Myšlení a filozofický přínos

Bruno dovedl Koperníkovu revoluci v pohledu na vesmír ještě dál: podle jeho názorů (i když byly jen spekulací bez konkrétních vědeckých důkazů a pozorování) nebylo ani Slunce středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je podle Bruna nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které mohou být i obydlené.[26] Tvrdil, že Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý. Katolické církvi se nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svoji dobu v tomto pohledu o několik století.[zdroj?]

Ve své představě stavby vesmíru sice převzal Aristotelovu představu o éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení vesmíru na translunární (část nad Měsícem) a sublunární (ve které se nacházela Země) část, tím zrušil i rozdělení na „božskou“ a „lidskou“ část vesmíru.

Jeho teologická koncepce byla panteistická (což se v té době považovalo za de facto ateismus a dnes se občas považuje za skrytou formu ateismu)[kým?] a vitalistická, protože jeho planety i cizí světy jsou prodchnuté božským životem a plují tak vesmírem jako velké živé bytosti, jež se podílejí na uspořádání světa, nekonečné matérii a nekonečné činné božské moci, ke které už nemáme hledat jiný základ a jiná nebesa.[27] Když v satyře předhazuje pedantskému protestantskému doktorovi: „Než se zrodila filozofie vyhovující vašemu mozku, byly chaldejské, egyptské, magické, orfické, pythagorejské a jiné nauky starověku, jež zase vyhovují naší hlavě,“[28] v tomto rodokmenu prisca magia nevypočítává jen jisté předchozí formy heliocentrismu v astronomickém smyslu nebo jako matematické hypotézy, ale uvádí nový hermetický vhled do božské podstaty vesmíru, rozšířenou formu gnóze. Tím se také liší od Koperníka, kterého kritizuje, že k problému přistupuje jako matematik, a tak jeho objevy zůstávají mělké.[29]

Bruno předjal myšlenky Gottfrieda Leibnize a Barucha Spinozy. Teorií tzv. monád rovněž obnovil atomovou teorii (ta se však netýkala jen hmoty v dnešním slova smyslu); rovněž tento pojem od něj převzal a rozvinul Leibniz. V jednom z Brunových dialogů je obsažena myšlenka, jež později proslavila Francise Bacona: scientia potestas est .[30] Brunovy názory ovlivnily též německého filozofa Schellinga.[31]

Několik Brunových traktátů je věnováno magii.

Zabýval se rovněž uměním paměti (mnemotechnikou), což byla tehdy velmi rozšířená metoda pamatování si, během inkvizičního procesu byl údajně schopen citovat celé stránky ze svých spisů nazpaměť.

Dílo

Do roku 1585

Vydání Brunovy komedie Svíčkař (Candelaio) napsané roku 1582
  • Ars memoriae (Umění paměti) (1582)
  • De umbris idearum (O stínu idejí) (1582)
  • Cantus Circaeus (Kruhové zaříkávání) (1582)
  • De compendiosa architectura (1582)
  • Candelaio (Svíčkař - divadelní komedie, 1582)
  • Ars reminiscendi (1583)
  • Explicatio triginta sigillorum (1583)
  • Sigillus sigillorum (Pečeť pečetí) (1583)
  • La Cena de le Ceneri (Večeře na Popeleční středu) (1584)
  • De la Causa, Principio et Uno (O příčině, principu a jednom) (1584)
  • De l'Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, univerzu a světech) (1584)
  • Spaccio de la Bestia Trionfante (Vyhnání vítězné bestie) (1584)
  • Cabala del cavallo Pegaseocon l'aggiunta dell'Asino Cillenico (Pegasova Kabala s dodatkem Kyllénského osla) (1585)
  • De gl' heroici furori ("O hrdinském nadšení", někdy taky "O heroickém nadšení") (1585)
  • Figuratio Aristotelici Physici auditus (1585)

Po roce 1585

Vydání Vyhnání vítězné bestie, napsáno roku 1584
  • Dialogi duo de Fabricii Mordentis Salernitani (1586)
  • Idiota triumphans (1586)
  • De somni interpretatione (1586)
  • Animadversiones circa lampadem lullianam (1586)
  • Lampas triginta statuarum (1586)
  • Centum et viginti articuli de natura et mundo adversus peripateticos (1586)
  • Delampade combinatoria Lulliana (1587)
  • De progressu et lampade venatoria logicorum (1587)
  • Oratio valedictoria (1588)
  • De specierum scrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii (O zkoumání zvláštností a o světle kombinatoriky Raymonda Lulla) (1588), Praha
  • Articuli centum et sexaginta adversus huius tempestatis mathematicos atque philosophos (Sto šedesát článků proti současným matematikům a filozofům) (1588), Praha, věnováno Rudolfovi II.
  • Camoeracensis Acrotismus (1588)
  • De specierum scrutinio (1588)
  • Oratio consolatoria (1589)
  • De vinculis in genere (1591)
  • De triplici minimo et mensura (O trojím minimu a míře) (1591)
  • De monade numero et figura (O monadě, čísle a tvaru) (1591)
  • De innumerabilibus, immenso et infigurabili (O nezměrném a nespočetném) (1591)
  • De imaginum, signorum et idearum compositione (1591)
  • Summa terminorum metaphisicorum (1595)
  • Artificium perorandi (1612)

České překlady

  • Dialogy, z italštiny přeložil J. B. Kozák; předmluva a stať Jiřiny Popelové-Otáhalové: Život a dílo Giordana Bruna, obsahuje přeložená díla: Večeře na Popeleční středu, O příčině, principu a jednom, O nekonečnu, universu a světech; nakl. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1956; revidovaný překlad v nakl. Academia, Praha, 2008, ISBN 978-80-200-1668-3
  • Božskému Rudolfovi II. = To divine Rudolphus II., z latiny přeložil Jan Kalivoda; anglický překlad Petr Potůček; stať Štvanec a císař napsal a přeložil] Ivan Štoll, Praha, Malá Skála, 2001
  • Čítanka z dějin filozofie, Jan Halada, Artur Geuss; nakl. Mladá fronta, Praha, 1978 (ukázky z Brunových děl)
  • Mučedník římské inkvisice / Giordano Bruno; Životopis a výtah z díla „O nekonečném vesmíru a světlech“, Dr. Josef Staněk (cnb000346071)
  • Magie, pouta a dialog renesančního filozofa; nakl. Argo, Praha 2007 (traktáty O magii, O poutech a Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu), ISBN 978-80-7203-760-5

Ohlas v kultuře

Beletrie, drama, poezie

Pamětní deska na pražském planetáriu
  • Leopold Schefer: Göttliche Komödie in Rom (Božská komedie v Římě), 1841, novela o procesu a popravě Girodana Bruna
  • Bertolt Brecht: povídka Kacířův plášť v Kalendářových historkách
  • Giordano Bruno (beletrie), napsal Karel Mácha, nakl. Petrov, 1993
  • Zakázané ovoce vědění, hra Benjamina Kurase
  • Eugen Drewermann: Giordano Bruno oder Der Spiegel des Unendlichen (románová biografie), München 1992 (dtv TB: ISBN 3-423-30747-1)
  • Czesław Miłosz: báseň „Campo di Fiori“ srovnává lhostejnost tehdejších obyvatel Říma k Brunově upálení a lhostejností Poláků k potlačení povstání ve Varšavském ghettu
  • v díle Jamese Joyce „Portrét umělce v jinošských letech“ je Bruno zmíněn na konci; Bruno je zmíněn rovněž v dalším Joyceově díle Finnegans Wake (někdy překládáno jako „Plačky nad Finneganem“)
  • v díle Williama Heinesena "Dobrá naděje" zmiňuje v osmé kapitole (psáno jako deník a označeno datem 17. Novembris A. D. 1669 et c., v českém vydání z roku 1989 na straně 251) Heinesen Giordana Bruna takto: ... Neboť nejen že jsi veliký pošetilec a sám před sebou blázen, ale v srdci chováš démona v podobě chtivého smyslníka, a jako onen veliký heterodoxus Giordano Bruno můžeš volat k nebesům: "Ani sněhové Kavkazu nezchladí pramen mého chtíče!"

Populární kultura

Jiné

Po Brunovi je pojmenováno:

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Nápadný rozdíl je možná způsoben jen rozdílným vnímáním výšky v Oxfordu a Benátkách.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giordano Bruno na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Bruno byl matematik a filozof, nicméně není moderní astronomickou komunitou považován za astronoma, neboť není dostupná žádná informace o jím prováděných astronomických pozorováních jako v případě Tychona Brahe, Keplera a Galilea. Pogge, Richard W. http://www.astronomy.ohio-state.edu/~pogge/Essays/Bruno.html 1999.
  2. ↑ The Harbinger. Giordano Bruno. www.theharbinger.org . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-16. 
  3. ↑ Michael J. Crowe, The Extraterrestrial Life Debate 1750–1900, Cambridge University Press, 1986, p. 10, " sources... seem to have been more numerous than his followers, at least until the eighteenth- and nineteenth-century revival of interest in Bruno as a supposed 'martyr for science.' It is true that he was burned at the stake in Rome in 1600, but the church authorities guilty of this action were almost certainly more distressed at his denial of Christ's divinity and alleged diabolism than at his cosmological doctrines."
  4. ↑ Adam Frank, The Constant Fire: Beyond the Science vs. Religion Debate, University of California Press, 2009, p. 24, "Though Bruno may have been a brilliant thinker whose work stands as a bridge between ancient and modern thought, his persecution cannot be seen solely in light of the war between science and religion."
  5. ↑ Frances Yates, Giordano Bruno and the Hermetic Tradition, Routledge and Kegan Paul, 1964, p. 450
  6. ↑ Giordano Bruno . Dostupné online. 
  7. ↑ The primary work on the relationship between Bruno and Hermeticism is Frances Yates, Giordano Bruno and The Hermetic Tradition, 1964; for an alternative assessment, placing more emphasis on the Kabbalah, and less on Hermeticism, see Karen Silvia De Leon-Jones, Giordano Bruno and the Kabbalah, Yale, 1997; for a return to emphasis on Bruno's role in the development of Science, and criticism of Yates' emphasis on magical and Hermetic themes, see Hillary Gatti, Giordano Bruno and Renaissance Science, Cornell, 1999
  8. ↑ DUROZOI, Gérard, ROUSSEL, André a SOKOL, Jan. Filozofický slovník. Překlad Jan Binder. 1. vyd. Praha: EWA, 1994. 352 s. ISBN 80-85764-07-5. S. 38.
  9. ↑ Doslovný český překlad Vulgáty byl převzat z knihy → Bible česká, čili, Písmo swaté starého i nowého Zákona: podlé obecného latinského, od sw. Římské katolické církwe schwáleného wýkladu přeložené, a opět s pilností přehlednuté, ponaprawené, wyswětlené a znowa wydané. 2. wyd. Praha: Bedřich Rohlíček, 1857. 1433 s. cnb001040326.
  10. ↑ NAMER, Émile. Případ Galilei. Překlad Petr Horák. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. 196 s. cnb000161326. S. 13–14.
  11. ↑ È. Namer, Sprawa Galileusza, Warszawa 1988, s. 14
  12. ↑ NAMER, Émile. Případ Galilei. Překlad Petr Horák. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. 196 s. cnb000161326. S. 14.
  13. ↑ Tretera, 1986, s. 97.
  14. ↑ Tretera, 2000, s. 252.
  15. ↑ Luigi Firpo, Il processo di Giordano Bruno, Řím, Salerno Editrice S.r.l., 1993, s. 44-46.
  16. ↑ NAMER, Émile. Případ Galilei. Překlad Petr Horák. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. 196 s. cnb000161326. S. 15.
  17. ↑ Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. S. 39.
  18. ↑ a b DRTINA, František. Úvod do filosofie: myšlenkový vývoj evropského lidstva. Svazek 2, . 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 506 s. cnb000712517. S. 110.
  19. ↑ Fitzgerald, Timothy (2007). Discourse on Civility and Barbarity. Oxford University Press. p. 239.
  20. ↑ NAMER, Émile. Případ Galilei. Překlad Petr Horák. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. 196 s. cnb000161326. S. 16.
  21. ↑ Edward A. Gosselin, "A Dominican Head in Layman's Garb? A Correction to the Scientific Iconography of Giordano Bruno", in The Sixteenth Century Journal, Vol. 27, No. 3 (Autumn, 1996), p 674
  22. ↑ Virgilio Salvestrini, Bibliografia di Giordano Bruno, Firenze, 1958
  23. ↑ Robert McNulty, "Bruno at Oxford", in Renaissance News, 1960 (XIII), pp 300-305
  24. ↑ http://www.thefreedictionary.com/didapper
  25. ↑ http://en.wiktionary.orghttps://sapientiacs.com/didapper
  26. ↑ „Na nesčetných planetách předpokládá Bruno život i inteligentní bytosti." → BONDY, Egon. Poznámky k dějinám filosofie. 5, Středověká islámská a židovská filosofie; Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995. 221 s. ISBN 80-85239-30-2. S. 157.
  27. ↑ BRUNO, Giordano. Večeře na popeleční středu (původním názvem: Cena de le Ceneri). Překlad J.B. Kozák. 2. opravené. vyd. Praha: Academia, 2008. (In: G. Bruno, Dialogy). ISBN 978-80-200-1668-3. Kapitola dial. 5, s. 112. (). 
  28. ↑ Večeře, s. 42
  29. ↑ YATESOVÁ, Frances. Giordano Bruno a hermetická tradice (původním názvem: Giordano Bruno and the Hermetic Tradition). Překlad Eduard Gajdoš, Kateřina Gajdošová, David Mervart, Martin Žemla. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009. (Dějiny idejí). ISBN 978-80-7021-908-9. S. 234–6. 
  30. ↑ RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. ISBN 80-7298-039-4. S. 24.
  31. ↑ Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4. S. 61.
  32. ↑ Písnička skupiny [] (alba 'Brejle' a 'Stejskání'). www.lyricon.net . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-21. 

Literatura

  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie (původním názvem: Orig.: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. 377 s. 
  • TRETERA, Ivo, 1986. Dějiny filozofie: . Díl II. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova. 178 s. Cnb000015722. 
  • TRETERA, Ivo, 2000. Nástin dějin evropského myšlení (Od Thaléta k Rousseauovi). 3. vyd. Praha—Litomyšl: Paseka. 374 s. ISBN 80-7185-278-3. Kapitola „Giordano Bruno“, s. 251–255. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha: Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 231–232. 
  • Dějiny inkvizice, Iosif Romualdovič Grigulevič, Praha, nakl. Svoboda, 1982, 1973
  • Giordano Bruno – rozbití uzavřeného světa, Petr Horák; in: Průvodce dějinami evropského myšlení, nakl. Panorama, Praha, 1985, cnb000027282, s. 261–268
  • Giordano Bruno a hermetická tradice, Frances Yatesová, Praha, nakl. Vyšehrad, 2009
  • Králové, kacíři, inkvizitoři; Miroslav Hroch, Anna Skýbová; Praha, Československý spisovatel, 1987 (stať Hranice pro svobodného ducha, s. 244–268)
  • Formování novověké filozofie, přeložila Ivana Holzbachová, doslov Vladimír Čechák, nakl. Svoboda, Praha, 1989
  • Osm filosofů italské renesance, Paul Oskar Kristeller, nakl. Vyšehrad, Praha, 2007
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 4. díl. V Praze: J. Otto, 1891. 1026 s. cnb000277218. S. 800–801. Dostupné online
  • Případ Galilei, Emile Namer, Praha, 1982 (stať Hranice Giordana Bruna, s. 7–22)
  • Renesanční filosofie, James Hankins a kol., Praha: OIKOYMENH, 2011. ISBN 978-80-7298-418-3

Související články

Externí odkazy