Předseda vlády

V dnešním světě je Předseda vlády téma, které se stává stále aktuálnější a vyvolalo široký zájem v různých oblastech společnosti. Ať už díky svému dopadu na každodenní život, jeho vlivu na populární kulturu nebo jeho významu v akademické sféře, Předseda vlády upoutal pozornost odborníků, nadšenců a dokonce i těch, kteří tento fenomén teprve začínají zkoumat. Jak se Předseda vlády neustále transformuje a vyvíjí, je nezbytné porozumět jeho složitosti, důsledkům a důsledkům v různých kontextech. Tento článek se hlouběji podívá na Předseda vlády, prozkoumá jeho původ, současný vliv a možný budoucí vývoj.

Na tento článek je přesměrováno heslo Premiér. O dalších významech pojednává článek Premiér (rozcestník).
Konference předsedů vlád Commonwealthu v roce 1944, Londýn, Spojené království. (Zleva doprava): W.L. Mackenzie King (Kanada), Generál Jan Smuts (Jihoafrická unie), Winston Churchill (Spojené království), Peter Fraser (Nový Zéland), John Curtin (Austrálie)

Předseda vlády (nebo také ministerský předseda, premiér či první ministr) je v parlamentním systému hlavou nejvyššího exekutivního orgánu ve státě. Podléhá pouze vládě. V Německu a Rakousku nese úřad jméno kancléř, v Irsku pak taoiseach. Funkce zástupce předsedy vlády je označována jako místopředseda vlády (náměstek předsedy vlády nebo vicepremiér).

Postavení předsedy vlády

V parlamentních systémech, kde převažuje moc vlády nad parlamentem, se hovoří o tzv. premiérském parlamentarismu. Ten lze dále rozdělit na silný britský typ a slabý německý typ, který se někdy nazývá také jako kancléřský typ parlamentarismu. V opačném případě, kdy má rozhodující pravomoci parlament a nikoli vláda, se hovoří o tzv. parlamentarismu s převahou zákonodárného sboru.

Parlamentní režim lze také klasifikovat podle vazeb mezi premiérem a zbytkem vlády. Politolog Giovanni Sartori tak definuje předsedu vlády jako:

  • prvního nad nerovnými – premiér je nejdůležitějším představitelem výkonné moci, vůdcem strany a téměř není možnost jej sesadit parlamentním hlasováním, protože dostatečná většina poslanců je jeho stranickými podřízenými, navíc jmenuje a odvolává ministry na základě vlastní vůle;
  • prvního mezi nerovnými – premiér nemusí být výlučně šéfem strany, přesto je parlamentem stěží sesaditelný, může provádět změny členů vlády a sám zůstávat v úřadu;
  • prvního mezi rovnými – premiérova existence je spojena s jeho ministry, pokud rezignují oni, tak končí i on, má nad nimi malou moc a přijímá složení vlády, které je mu vnuceno.

V premiérském parlamentarismu hraje předseda vlády hlavní roli a ovlivňuje systém tím, že dominuje vládě a vláda následně parlamentu.

Práci ministrů řídí vláda. Předseda vlády však může ministra odvolat buď sám, nebo jeho odvolání navrhnout hlavě státu. Hlava státu v některých systémech musí takové žádosti vyhovět, v jiných nemusí. V takových případech pak předseda vlády obvykle sám rezignuje.

V systémech s čistou dělbou moci předseda vlády neexistuje a hlavou exekutivy je hlava státu, například v USA, kde je prezidentský systém. Hybridními modely jsou poloprezidentské systémy, kde prezident není jen formální hlavou státu, ale má silné ústavní pravomoci, o něž se dělí s premiérem, např. ve Francii, Rusku či do roku 1997 v Polsku. Pokud vládne ve Francii prezident z jedné strany politického spektra (např. pravicový) a premiér z druhé (levicový) hovoří se o kohabitaci.

Předseda vlády může být zároveň předsedou rad či úřadů, ve kterém je jeho předsednictví spíše formální z titulu jeho funkce. V České republice jde například o předsednictví Rady pro vědu výzkum a inovace.

Literatura

  • CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal, a kol. Úvod do studia politických věd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. 494 s. ISBN 80-86432-63-7. 
  • Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha. Sociologické nakladatelství.

Související články

Externí odkazy