V následujícím článku se ponoříme hlouběji do Jiří Bouda, prozkoumáme jeho původ, jeho dopad na společnost a jeho relevanci dnes. Budeme analyzovat, jak se Jiří Bouda vyvíjel v průběhu času a jak ovlivnil různé aspekty každodenního života. Kromě toho prozkoumáme názory odborníků a obecné názory na Jiří Bouda s cílem poskytnout komplexní pohled na toto téma. Doufáme, že prostřednictvím podrobné analýzy objasníme Jiří Bouda a poskytneme čtenářům hlubší pochopení jeho důležitosti v dnešním světě.
Jiří Bouda | |
---|---|
![]() | |
Narození | 5. května 1934 Praha ![]() |
Úmrtí | 23. srpna 2015 (ve věku 81 let) Praha ![]() |
Místo pohřbení | Bubenečský hřbitov, Antonína Čermáka |
Povolání | malíř, grafik a ilustrátor |
Rodiče | Cyril Bouda |
Manžel(ka) | Jana Boudová |
Děti | Martin Bouda |
Příbuzní |
|
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jiří Bouda (5. května 1934, Praha – 23. srpna 2015, Praha) byl český grafik, malíř a ilustrátor, syn akademického malíře Cyrila Boudy.
Narodil se do umělecké rodiny malíře a ilustrátora Cyrila Boudy a již od mládí projevoval talent ke kreslení. Vystudoval Státní grafickou školu a po jejím ukončení byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, do ateliéru prof. Karla Svolinského. Již tehdy se začalo projevovat jeho zaujetí pro technická témata, což prokázala i závěrečná práce při ukončení studia v roce 1959, kterou byl kalendář s pražskými motivy, kde však převládalo téma dopravy. Po ukončení školy, pro svoji zálibu v dopravě, zejména železniční, nastoupil na místo signalisty na stavědle nádraží v Praze – Bubenči. Po odchodu na vojnu byl přijat do Armádního výtvarného studia a díky tomu se mohl dále věnovat výtvarné práci.
Po návratu z vojny mu byla nabídnuta práce na restaurování velmi poničeného papírového Langweilova modelu Prahy v městském muzeu (Muzeum hlavního města Prahy).[1] Této náročné práce se zhostil spolu se svou ženou Janou, též výtvarnicí, se kterou společně studovali a v roce 1962 se vzali; o tři roky později se jim narodil syn Martin.[2]
Práce na záchraně modelu trvaly šest let. Přitom jim velmi pomohlo důkladné studium díla českého malíře a kreslíře Vincence Morstadta, zejména jeho vedut. S jejich pomocí se podařilo při rekonstrukci zachovat původní podobu zničených částí modelu.
Od roku 1968 se stal předsedou skupiny pro studium a dokumentaci železniční historie. Významným způsobem se podílel na spolupráci s technickými muzei v Praze, Brně i dalších městech při přípravě rozsáhlých výstav o dopravě např. 100 let veřejné dopravy v Praze (Praha, 1975), 100 let hromadné dopravy v českých zemích (Brno), Jak se kdysi cestovalo (Praha) a dalších.
Jiří Bouda byl dlouholetým členem SČUG Hollar a patřil k předním českých grafikům. Žil a tvořil v Praze.
Technika a hromadná doprava, zejména železniční, se staly hlavním námětem jeho obrazů, ilustrací, grafik a exlibris. Svým cyklem šesti panoramatických pohledů na dnes již zaniklé nádraží Praha-Těšnov zdokumentoval podobu této novorenesanční stavby pro příští generace. Na svých obrazech a kresbách zachytil také mnoho vedut českých i moravských měst. Další uměleckou oblastí jeho díla je tvorba poštovních známek a barevných litografií z cest po českých zemích i v zahraniční (Francie, Itálie a další). Připravil také řadu katalogů svých početných výstav. V závěru svého života ilustroval úspěšnou trilogii železničních pohádek spisovatele Roberta Drozdy, v níž coby hlavní postava vystupuje přednosta Drahorád (Pohádky pana přednosty, Praha 2012; Pohádky přednosty Drahoráda, Praha 2013 a Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda, Praha 2015) a která se posléze dočkala i své audiopodoby namluvené předním českým hercem Josefem Somrem.