Jevgenij Mravinskij

Tento článek se bude věnovat tématu Jevgenij Mravinskij, které v posledních letech získalo na významu v různých oblastech. Od svého vzniku upoutal Jevgenij Mravinskij pozornost akademiků, odborníků i široké veřejnosti, což vyvolalo polemiku a debatu o jeho důsledcích a důsledcích. V následujících řádcích budou prozkoumány různé perspektivy a přístupy související s Jevgenij Mravinskij, stejně jako jeho dopad na společnost, ekonomiku a kulturu. Prostřednictvím podrobné a rigorózní analýzy je cílem vnést světlo do tohoto tématu a přispět k pochopení a reflexi Jevgenij Mravinskij.

Jevgenij Mravinskij
Narození4. června 1903
Petrohrad
Úmrtí19. ledna 1988 (ve věku 84 let)
Petrohrad
Místo pohřbeníBogoslovský hřbitov
Alma materPetrohradská konzervatoř
Povolánídirigent a hudební pedagog
PříbuzníYevgeniya Mravina (teta)
Alexandra Kollontajová (teta)
OceněníStalinova cena
Leninova cena
Řád přátelství mezi národy
zasloužilý umělecký pracovník RSFSR
zasloužilý umělec RSFSR
medaile Za udatnou práci za velké vlastenecké války 1941–1945
Řád rudého praporu práce
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jevgenij Alexandrovič Mravinskij (rusky Евгений Александрович Мравинский; 22. květnajul./ 4. června 1903greg., Petrohrad, Ruské impérium – 19. ledna 1988 Leningrad, Sovětský svaz) byl význačný ruský resp. sovětský dirigent a hudební pedagog.

Biografie

Pocházel ze šlechtické rodiny a nejprve vystudoval biologii. Až poté, co začal jako klavírista a korepetitor spolupracovat s baletem Kirovova divadla, zahájil studia na leningradské konzervatoři, která ukončil v roce 1931. Dirigování tam studoval u Nikolaje Malka a Alexandra Gauka, skladbu u Vladimira Ščerbačova. Poté nastoupil do Kirovova divadla, ale zahájil také spolupráci s Leningradskou filharmonií, s níž byl poté dlouhá léta neodlučně spojen. Jejím hlavním dirigentem se stal v roce 1938 po vítězství ve Všesvazové dirigentské soutěži a zůstal jím až do své smrti ve věku 84 let.

Hudební dráha

Vynikl především v interpretaci vrcholných symfonií, zejména Beethovena, Antona Brucknera nebo Čajkovského. Ve světových premiérách uvedl symfonie Dmitrije Šostakoviče, a to pátou a všechny další – od sedmé do dvanácté s výjimkou poslední třinácté symfonie. Podobně dirigoval některé světové premiéry děl Sergeje Prokofjeva (6. symfonie), Arama Chačaturjana a dalších. Šostakovič mu svou 8. symfonii osobně věnoval. Řídil také sovětskou premiéru baletů Apollo a Agón Igora Stravinského.

Leningradská filharmonie díky němu získala vysoké renomé po celém světě, i když třeba zájezd do USA s ní absolvoval jen jednou v roce 1962. Výborný ohlas za hranicemi měly jeho nahrávky, zejména ruské hudby – a z nich nejvíce nahrávka z roku 1961, na které jsou zaznamenány tří poslední Čajkovského symfonie. Pod jeho vedením vynikala především smyčcová sekce orchestru, která hrála s velkým rozpětím dynamiky, výrazu, barev i jasně oddělených stupňů vibráta.[1] Několikrát dirigoval i v tehdejším Československu, hostoval za pultem České filharmonie už na dvou koncertech prvního ročníku Pražského jara v roce 1946 (s houslistou Davidem Oistrachem a klavíristou Lvem Oborinem),[2] v roce 1955 hrála pod jeho vedením na dvou koncertech Pražského jara Leningradská filharmonie.[3]

Proslul jako nekompromisní dirigent, který požadoval od orchestru přísné plnění svých požadavků. I obecně známý repertoár před koncertem procházel s orchestrem na mnoha zkouškách, při nichž připravoval interpretaci děl do posledního detailu. Pro Leningradskou filharmonii byl „drakonickým, diktátorským tyranem, který bez odpočinku zkoušel do posledního detailu ve svém fanatickém úsilí o uměleckou a technickou dokonalost.“[1] Navzdory úporným zkouškám ho jeho fóbie z vystupování někdy vedla k tomu, že na poslední chvíli odstupoval z řízení koncertů a nechával se zastupovat.[4] Jeho dirigentský styl byl velmi úsporný, vystačil s minimálním gestem. Jeho nastudování byla prostá pathosu a sentimentalismu, vynikala pochopením pro symfoničnost.[4]

Byl pedagogem na leningradské konzervatoři, od roku 1963 profesorem. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili Valerij Gergijev, Mariss Jansons a Jurij Těmirkanov, který se stal u Leningradské filharmonie jeho nástupcem.

Vedení Sovětského svazu ho ocenilo řadou vyznamenání, např. Leninovým řádem, řádem Hrdiny socialistické práce (1973) a také titulem národní umělec SSSR (1954).

Reference

  • Мравинский, Евгений Александрович. Bol'šaja sovetskaja enciklopedija.
  • Mravinsky, Evgeny (Aleksandrovich). Grove Music Online.
  1. ↑ a b TOLANSKI, Jon. The Cambridge Companion to the Orchestra. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. Kapitola International Case Studies, s. 137-138. 
  2. ↑ Archivní web festivalu Pražské jaro . Pražské jaro, o. p. s. . Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  3. ↑ Archivní web festivalu Pražské jaro . Pražské jaro, o. p. s. . Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. ↑ a b KNÖDLER, Luc. Evgeny Mravinsky and the Leningrad Philharmonic Orchestra. : Erato Disques, 1991, 2007. S. 10–12. (anglicky) 

Externí odkazy