Dyslexie

Dyslexie
Klasifikace
MKN-10	R48.0
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dyslexie je specifická porucha učení, která se vyznačuje sníženou schopností přesného a rychlého učení.^[1][2] Dyslexie je buď vrozená nebo získaná poškozením mozku. Jde o nejčastější formu specifické vývojové poruchy učení. Dyslektik je výrazně ohrožen znesnadněním přístupu k tradičním vzdělávacím podnětům.

Slovo dyslexie je odvozeno z řeckého „lexis“, což znamená slovní vyjadřování, řeč, jazyk, a předpony „dys-“, která naznačuje, že něco je nedokonalé, porušené, nepatřičné. Termín poprvé použil v roce 1887 německý oftalmolog dr. Rudolf Berlin.^[3][4] Dle MKN-10 je řazena do diagnostické skupiny Porucha čtení specifická.

Dyslexie je podmíněna poruchami v základních poznávacích schopnostech, přičemž jejich příčinou je nejčastěji dědičnost. Rodiče dyslektici mají 50% pravděpodobnost, že jejich dítě bude trpět stejnými obtížemi. Dále může být porucha způsobena změnami ve stavbě a funkci centrální nervové soustavy, které často vznikají v období těhotenství nebo kolem porodu, nedostatečným rozvojem některých psychických funkcí. U některých jedinců lze poruchu odstranit, u jiných přetrvává v určité podobě až do dospělosti.

Problém pravděpodobně spočívá v nedostatečné souhře a spolupráci obou mozkových hemisfér. K tomu, aby dítě v počátcích výuky úspěšně zvládalo čtení, je třeba nikoli vyhraněné funkční dominance jedné mozkové hemisféry nad druhou, ale naopak jejich dobré spolupráce.^[zdroj?] Dokud dítě písmena dobře nezná a jejich sestavy pouze „luští“, zaměstnává především hemisféru pravou. Jakmile začne spojovat tvary písmen se zvuky a zvláště když je pak naplňuje věcným obsahem, tj. když čte významy vnímaných slov, nutně vstupuje do hry hemisféra levá a přebírá vedoucí roli.

Nejnovější výzkumy ukazují, že mezi skutečné příčiny řadíme odchylky v pohybovém vývoji dítěte, raná traumata, přetrvávající primární reflexy, unilaterální fungování mozku a oslabení prefrontálního kortexu.^[5] Svou roli sehrávají i problémy v senzorické integraci^[6] a vizuální stres^[7]

Specifické poruchy čtení mohou být různého stupně a různé závažnosti – mohou být relativně lehké, těžší a velmi těžké. Možno předpokládat, že výskyt dyslexií těžkého stupně se v jednotlivých zemích nebude mnoho lišit, neboť mozková poškození či mozkové dysfunkce, které jsou jejich podkladem, mají v populaci víceméně rovnoměrné rozložení. Naproti tomu výskyt poruch lehčích je zřejmě variabilnější, neboť kromě onoho společného neurofyziologického základu je daleko více závislý na dalších psychologických a sociokulturních činitelích, které v daném případě k onomu základu přistupují. Je to především struktura toho kterého jazyka,^[8] jeho gramatika a jeho pravopis, dále metoda školní výuky čtení a pravopisu, kulturní úroveň rodiny, dvojjazyčnost či vícejazyčnost rodinného prostředí, hodnota školního vzdělání v dané společnosti, prestiž rodiny a konečně i úroveň diagnostiky a nápravné péče.

Zmínky se objevují od poloviny 19. stol, tehdy je označována jako slovní slepota. Rozhodující význam pro výzkum, diagnostiku i nápravu specifických poruch čtení měl však až americký dětský psychiatr Samuel Torrey Orton (1879–1948), jehož jméno nese také největší a nejvýznamnější organizace zabývající se dyslexiemi, tj. Ortonova dyslektická společnost se sídlem v USA.

Čísla uváděná v dobře dokumentovaných studiích zpravidla nepřesahují 10 %, přičemž v zemích s foneticky důsledným pravopisem zůstávají pod hranicí 4 %. V České republice se střízlivé odhady pohybují od 1 do 2 % dětí, které trpí vážnými obtížemi ve čtení, tj. takovými, které by samy bez odborné, cílevědomé pomoci velmi pravděpodobně nepřekonaly. V literatuře se shodně uvádí vyšší výskyt dyslexií u chlapců než u dívek, a to v poměru 4–10:1 v neprospěch chlapců.

První příznaky dyslexie mohou být různé: dítě začíná pozdě mluvit, obtížně se vyjadřuje, má malou slovní zásobu, nedokáže vytleskat slovo po slabikách. Nic z toho ovšem ještě nutně neznamená, že bude opravdu dyslektické. V těchto případech může jít o vývojové opoždění, které se srovná za pár měsíců. O dyslexii by se mělo začít mluvit tehdy, jestliže má dítě problém rozeznat písmena nebo zná abecedu, ale nedokáže písmena poskládat do slabik a slov. Později může mít potíže se čtením, nerozezná množství nebo vidí čísla zrcadlově (např. 82 místo 28).

Při diagnostice se přihlíží především k tomu, jak dítě čte a jde-li skutečně o „neschopnost“, a ne snad o následky smyslových vad, nemocí či jakýchkoli vnějších okolností, zda se dítěti dostává „běžného výukového vedení“, má-li přiměřenou inteligenci a poskytuje-li mu jeho sociokulturní prostředí dost příležitostí ke vzdělávání. Jasná kritéria pro přidělení diagnózy ovšem neexistují (dyslektikem je ten, o kom to poradenský psycholog prohlásí). V praxi se osvědčuje postup, který má zhruba tři fáze:

1. předně je třeba zjistit, zda v konkrétním případě vyšetřovaného dítěte jde skutečně o specifickou vývojovou poruchu čtení, což znamená odlišit ji od nepravých dyslexií;
2. jde-li o dyslexii, je třeba provést podrobný rozbor případu a zjistit, jakého je původu, jaký je její obraz v daném případě a jaký je stupeň její závažnosti
3. jde-li o dyslexii a máme-li již představu o tom, co požaduje předchozí bod 2, je nutno zjistit všechny okolnosti, které mají význam pro příští nápravnou či terapeutickou péči o dané dítě. V případě poruch učení je totiž podrobná a odpovědně prováděná diagnostika nezbytným a rozhodujícím východiskem každé další pomocné snahy, která se jinak bud’ zcela míjí účinkem, nebo se provádí příliš zdlouhavě a neefektivně.

Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt. Vzdělávání žáků a studentů s dyslexií probíhá podle Směrnice k integraci jedinců se specifickými vzdělávacími potřebami a podle Metodického pokynu pro práci s jedinci s poruchami učení a chování. Cílem je taková úprava vzdělávání, aby dítě netrpělo svým handicapem. Mezi nejčastější kroky patří částečná redukce učiva, poskytnutí delšího času na vypracování úkolů, používání speciálních pomůcek (např. počítač) a především hledání jiných cest vzdělávání, které nejsou ovlivněny poruchou. Důležité je dítěti poskytnout bezpečné prostředí, zajistit dostatek pohybu, učit se se zapojením více smyslů (zrak, sluch, hmat, pohyb), nehodnotit známkou a dávat pozitivní zpětnou vazbu. Zvážit učení pravou mozkovou hemisférou s využitím příběhů a dramatizace. Vhodné je změnit styl písma na comenia script. Vhodná je tzv. gradovaná výuka a trpělivé vedení pedagogem.

Vedle dyslexie řadíme mezi specifické poruchy učení také dysortografii, dysgrafii, dyskalkulii a dyspraxii.

• vypouštění písmen
• přidávání písmen
• absolutně nečitelná slova či písmena
• zaměňování písmen (klika – kilka)
• zaměňování akusticky podobných písmen (g – k, v – f)
• zrcadlové nebo obrácené psaní písmen (d = p, M = W)
• zaměňování slov za slova úplně jiná
• nesprávné psaní čísel

• pomalejší čtení
• chybování ve čtení
• zhoršení mechanické paměti (například pro data, časové údaje, seznamy informací)
• někteří potřebují delší čas na zorganizování sebe i svého úkolu

• zlepšení motoriky – inhibice přetrvávajících primárních reflexů formou cvičení (neuro-vývojová stimulace NVS^[6] a pohybový vývoj dítěte v prvním roce života)^[9]
• zlepšení vnímání vlastního těla – stimulace proprioreceptorů – cvičení^[5]
• odstranění unilaterálního fungování mozku^[10] (neschopnost dítěte překročit střední linii a dysfunkce svorového tělesa – corpus callosum) – cvičení
• trénink dílčí oslabení výkonu (DOV) – serialita, zrakové vnímání (postřehování a rozlišení sluchové figury na pozadí), sluchové vnímání, intermodalita, prostorová orientace
• trénink rovnováhy – stimulace vestibulárního ústrojí
• další formy reedukace pod vedením speciálního pedagoga

• Zelinková, Olga, Čedík, Miloslav: Mám dyslexii. Praha: Portál (nakladatelství), 2013, ISBN 978-80-262-0349-0
• Zelinková, O.: Poruchy učení. Portál (nakladatelství), Praha 2003
• Zelinková, O.: Dyslexie v předškolním věku?. Portál (nakladatelství), Praha 2012, ISBN 978-80-262-0194-6
• EMMERLINGOVÁ, S.: Vidím to jinak aneb skryté příčiny poruch chování a učení, Praha, 2020: ISBN 978-80-270-7666-6
• Poláková, P.: Jak rozvíjet pohyb, emoce a smysly, Praha: Grada, 2019, ISBN 978-80-271-0760-5
• Portešová, Šárka: Rozumově nadané děti s dyslexií. Praha: Portál (nakladatelství), 2011, ISBN 978-80-7367-990-3
• Jucovičová, D.: Dyslexie. D+H, Praha 2004
• Pokorná, Věra: Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti. Portál (nakladatelství), Praha 2010, ISBN 978-80-7367-773-2
• Pokorná, Věra: Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování. Portál (nakladatelství), Praha 2010, ISBN 978-80-7367-817-3
• Selikowitz, Mark.: Dyslexie a jiné poruchy učení. Grada Publishing, Praha 2000
• VOLEMANOVÁ, M. (2013) Přetrvávající primární reflexy, opomíjený faktor poruch učení a chování. Praha: Volemanová Marja Annemiek- Red tulip, 2013. ISBN 978-80-905597-0-7

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dyslexie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo dyslexie ve Wikislovníku
• https://innp.cz Institut náprav neurovývojvových poruch, z.s.
• https://invts.cz Institut neuro-vývojové terapie a stimulace
• DVPP + reedukace čtení (metodika Sfumato ®, technika Splývavé čtení ®)
• Umění a věda na podporu dyslektickým dětem
• Co bychom měli o DYS vědět – zpověď ženy, která s handicapem DYS žije Archivováno 18. 12. 2013 na Wayback Machine.
• The Dyslexia Guide – A to Z and FAQ Knowledgebase
• Dispatches: The Dyslexia Myth, režie Janet Taylor
• V rytmu Aleny Kupčíkové, režie Jaroslav Černý, Česká televize 2010
• Dar dyslexie, režie Jaroslav Černý, Česká televize 2012