Hlas

Hlas, přesněji lidský hlas, je zvuk, vznikající modulováním proudu vzduchu kmitajícími hlasivkami. V hudbě je výraz hlas používán pro označení melodické linky – partu. U varhan je jako hlas označena skupina píšťal s jednou zvukovou barvou (rejstřík).

Tvorbu lidského hlasu vysvětluje tzv. teorie zdroje a filtru, která popisuje vznik hlasu ve dvou stupních.^[1][2] V prvním stupni vzniká hrtanový tón modulováním proudu vzduchu vlivem kmitání hlasivek (zdroj). Ve druhém stupni je tento hrtanový tón modifikován v dutinách vokálního traktu, které působí jako rezonátor (filtr), a vzniká tím finální zvuk hlasu. Ten je potom vyzařován z úst (a někdy i z nosu) ven do prostoru.

Zdrojem hlasu je výdechový proud z plic, který je modulován kmitáním hlasivek a dává tak vznik primárnímu hrtanovému tónu.^[2] Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů a elastických vlastností hlasivek. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a vzduch proudící z plic je rozkmitává. Hlasivky se při jejich kmitavém pohybu pohybují vlivem působení intraglotického tlaku (tj. tlaku v mezihlasivkové štěrbině působícího na hlasivky) a elasticity tkání hlasivek.^[3][4] Při řeči se hlasivky na tvorbě hlasu podílí tak, že buď kmitají a propůjčují hlasu tónové složky (které jsou přítomny např. u samohlásek, sonor, znělých konsonant), a nebo že nekmitají a vytvoří pouze štěrbinu, kterou proniká vzduch generující šum (např. neznělé obstruenty).^[5]

Jedinečnost každého lidského hlasu je částečně způsobena odlišnou základní frekvencí (danou především vlastnostmi hlasivek) a z větší míry pak barvou hlasu (frekvenčním spektrem), která vzniká modifikací spektra hrtanového tónu v dutinách vokálního traktu (tj. dutinách dýchacích cest nad hlasivkami). Hrtanový tón vznikající při kmitání hlasivek je složený tón s odpovídající harmonickou řadou. Od hrtanového tónu jsou odvozeny všechny tónové složky řeči. Dutiny vokálního traktu poté slouží jako rezonátor, který zesiluje některé svrchní harmonické tóny a tak ovlivňuje barvu hlasu. Oblasti zesílení svrchních harmonických tónů se nazývají formanty. Formanty jsou důležité pro rozlišování samohlásek, ale i některých souhlásek (sonory).^[6]

Zvukovou stránku jazyka zkoumá fonetika.

Frekvenční rozsah neškoleného hlasu dospělého jedince je jen asi 1,5 oktávy.^[zdroj⁠?!] Lidský hlas se mění s věkem: hlas novorozence má frekvenci přibližně 440 Hz (komorní a, základní tón pro ladění hudebních nástrojů, má tutéž frekvenci). V době pohlavního dospívání dochází k mutaci, výška hlasu klesá (viz níže – rozdělení podle výšky).^[zdroj⁠?!]

Složky frekvenčního spektra hlasu dosahují do oblasti kolem 10 kHz. Pro přenos srozumitelné řeči postačuje pásmo výrazně užší. Nejdůležitější složky, zajišťující srozumitelnost, leží v oblasti 1–3 kHz. Vyšší frekvence se podílejí především na barvě hlasu.^[zdroj⁠?!]

Mezinárodní telekomunikační unie stanovila pro přenos telefonních hovorů frekvenční rozsahu 300 Hz – 3,4 kHz. Předpokládá se, že nesrozumitelná slova si telefonisté domyslí z kontextu nebo si je vyhláskují.^[zdroj⁠?!]

Hladina akustického tlaku vytvářeného hlasem je závislá na vzdálenosti od úst, prostředí a úsilí řečníka.^[7] Při běžném hovoru je časově průměrovaná hladina akustického tlaku řeči ve vzdálenosti 1 m asi 40 až 60 dB(A), při velmi hlasitém projevu kolem 80 dB(A).^[8] Pianissimo při operním zpěvu je v hledišti cca 50 dB, fortissimo cca 85 dB. Rekordy při světové soutěži v řevu se pohybují přes +100 dB.^[9] Přesná měření ukázala, že špičkové hladiny nejhlasitějších fonací dosahují ve vzdálenosti 30 cm od úst hodnot kolem 130 dB(C).^[10]

Hlas je v hudbě nejčastěji používán jako zpěv. Hlasy v různých výškových polohách mají různé názvy.

Co literatura, to jiné přiřazení názvů hlasů k frekvenčním rozsahům. Zde uvedené hodnoty viz Horová, doplněno Juríkem.

Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:

• Alikvotní zpěv – technika, pomocí které lze zesílit alikvotní tóny, přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu, mezi alikvotní zpěv se zařazuje i hrdelní zpěv
• Sprechgesang – technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem. Využil ji například Arnold Schoenberg ve své skladbě Pierrot Lunaire
• Rap – rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázování a rytmus, spíše než na vytváření tónů
• Beatbox – nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu
• Scat – improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem
• Growling – z anglického growl = mručet, vrčet. Technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást death metalové hudby
• Jódlování – technika, která je součástí lidové hudby v Alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem
• Brumendo – zpěv bez artikulace, se zavřenými ústy (zvuk „m“ nebo „hm“).
• Screaming – hrdelní řev,používaný hlavně v metalu a příbuzných stylech, zpívají se s ním buď celé písně nebo jen úseky.
• Scream – jednorázové zařvání používané hlavně v rocku a metalu. Může být vysoké, nízké nebo střední. Může být krátké nebo také velice dlouhé, může se při něm měnit tonina ale na rozdíl od screamingu se nezpívají žádná slova.

• Jakákoliv patologická^[zdroj⁠?!] změna hlasu (chrapot, přeskakování, změna výšky atd.) – dysfonie
• šepot – hlasivky nekmitají – afonie
• ztráta vyvinuté řeči při poškození mozku – afázie^[zdroj⁠?!]
• ztráta po fyzickém nebo psychickém traumatu – mutismus^[zdroj⁠?!], němota
• vysoký hlas při i po pubertě^[zdroj⁠?!] – puberphonie

Poruchami hlasu se zabývá foniatrie, specializovaná disciplína otorinolaryngologie neboli ORL – „ušní, nosní, krční“, nápravou poruch řeči pak logopedie.

• Burghauser,J.; Špelda, A.: „Akustické základy orchestrace“, Panton, Praha, 1967
• Jurík, M. a kol.: „Malá encyklopédia hudby“, Obzor, Bratislava, 1969
• Cocteau, Jean: „Lidský hlas“ (Voix humaine), Adolf Synek (překlad Jan Kučera), edice Omnia, Praha, 1932

• Výslovnost

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lidský hlas na Wikimedia Commons
• Téma Hlas ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo hlas ve Wikislovníku
• Vocal Range – Finding Your Keys!
• Horová, I., PhDr.: „Úvod do teorie a dějin hudby“, AMU
• Šram,F.,doc.MUDr.CSc. a kol. :"Poruchy hlasu"
• ORL.CZ – informace, články, diskuse
• The National Center for Voice and Speech