V tomto článku budeme analyzovat význam Džalál Talabání v dnešní společnosti. Džalál Talabání se v posledních letech stal tématem velkého zájmu a debat, které generují protichůdné názory a různé pozice. V průběhu historie hrál Džalál Talabání zásadní roli v různých aspektech každodenního života, od ekonomiky po kulturu, politiku a technologie. V tomto smyslu je klíčové podrobně prozkoumat vliv Džalál Talabání na náš každodenní život a na vývoj společnosti jako celku. Kromě toho prozkoumáme budoucí důsledky Džalál Talabání a jeho dopad na moderní svět.
Džalál Talabání | |
---|---|
![]() | |
6. prezident Iráku | |
Ve funkci: 7. duben 2005 – 24. červenec 2014 | |
Předchůdce | Saddám Husajn |
Nástupce | Fuád Masúm[1] |
Stranická příslušnost | |
Členství | Vlastenecká unie Kurdistánu |
Narození | 1933![]() |
Úmrtí | 3. října 2017 (ve věku 83–84 let) Berlín |
Příčina úmrtí | krvácení do mozku |
Choť | Hero Ibrahim Ahmed |
Děti | Bafel Talabani |
Alma mater | Bagdádská univerzita |
Profese | politik, právník a advokát |
Náboženství | Islám |
Ocenění | Cena Bruna Kreiskyho |
Commons | Jalal Talabani |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Džalál Talabání, arabsky جلال الطلباني ,kurdsky Celal Talabanî, (* 12. listopadu 1933 – 3. října 2017[2]) byl přední kurdský irácký politik, zakladatel a generální tajemník Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK), zastávající od 7. dubna 2005 do roku 2014 úřad prezidenta Iráku.
Talabání se narodil ve vsi Kelkan na severu Iráku. Už jako čtrnáctiletý vstoupil do Kurdské demokratické strany (KDP) a v osmnácti letech byl zvolen do jejího ústředního výboru. V letech 1953-1956 vystudoval práva. Na konci 60. let se s konzervativní KDP rozešel a v roce 1975 založil levicovější Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK). V následujících desetiletích spolu Talabáního PUK a KDP, vedená Masúdem Barzáním, soupeřily o rozhodující vliv v iráckém Kurdistánu. Vzájemné spory vyvrcholily dokonce v 90. letech otevřenou občanskou válkou. Nakonec se Talabání s Barzáním usmířili a po pádu Saddáma Husajna šly obě hlavní kurdské strany do voleb společně a získaly 75 křesel v iráckém Národním shromáždění.
Z hlediska kurdské národnostní politiky patřil Talabání k umírněným zastáncům federalizace Iráku a distancoval se od hnutí za nezávislý Kurdistán.