V tomto článku budeme analyzovat význam Toskánský palác v dnešní společnosti. Toskánský palác je již dlouhou dobu tématem debat a diskuzí a jeho vliv v různých oblastech lidského života je nepopiratelný. Od svého vzniku až po dnešní vývoj zanechal Toskánský palác nesmazatelnou stopu v historii lidstva. Prostřednictvím této analýzy prozkoumáme jeho dopad na kulturu, ekonomiku, politiku a technologie a zamyslíme se nad jeho významem v současném světě. Díky rozhovorům s odborníky a statistickým údajům zjistíme, jak Toskánský palác utvářel způsob našeho myšlení a jednání a jak nadále hraje klíčovou roli v každodenním životě lidí.
Toskánský (Thun-Hohenštejnský) palác na Hradčanech v Praze | |
---|---|
![]() Toskánský palác na Hradčanském náměstí | |
Účel stavby | |
Městský palác | |
Základní informace | |
Sloh | Baroko, klasicismus |
Architekt | Jean Baptiste Mathey |
Výstavba | Konec 17. století |
Přestavba | 1998 |
Materiál | Zdivo |
Stavebník | Thunové z Hohenštejna, Anna Marie Františka Toskánská |
Další majitelé | Lobkovicové, toskánští velkovévodové, |
Současný majitel | český stát (Ministerstvo zahraničí) |
Poloha | |
Adresa | Hradčanské náměstí 182/5 Praha 1, Hradčany 118 00 Praha 011, Praha 1, ![]() |
Ulice | Hradčanské náměstí |
Souřadnice | 50°5′21,84″ s. š., 14°23′42″ v. d. |
Další informace | |
Rejstříkové číslo památky | 39785/1-1024 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Toskánský palác, někdy zvaný též Thun-Hohenštejnský palác, je mohutná barokní stavba palácového typu, která se nachází na západní straně Hradčanského náměstí v městské části Praha 1 na Hradčanech. V současnosti budovu využívá Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Od roku 1964 je palác kulturní památkou.[1]
Stavbu paláce zahájil hrabě Michael Osvald z Thun-Hohensteinu před rokem 1690 na místě několika menších obytných domů, které do té doby patřily Lobkovicům.[2] Hrabě Thun tehdy pojal úmysl vystavět zde své šlechtické reprezentační sídlo v blízkosti Pražského hradu. Dokončení stavby se však již nedožil. V roce 1718 nedostavěnou budovu od Thunů odkoupila Anna Marie Františka, vévodkyně toskánská, ta stavbu posléze dokončila – odtud pak pochází jméno tohoto paláce.
Stavbu probíhala podle projektu francouzského architekta Jeana Baptista Matheye; na výstavbě paláce je uváděna i spolupráce italského architekta Giacoma Antonia Canevalle, jemuž jsou připisovány dva pavilony nad hlavním průčelím, které prostupují střechou a jsou spojeny terasou.[3] Objekt má celkem čtyři uzavřená křídla s obdélníkovým dvorkem uprostřed a dvěma kašnami ve stavebních nikách. Bohaté průčelí paláce zdobí dva toskánské erby a dále také sochařská výzdoba na atice, kterou tvoří alegorie Sedmera svobodných umění od Jana Brokoffa (zleva: Gramatika, Dialektika, Rétorika, Astrologie, Aritmetika, Musika, Geometrie).[1]
V roce 1741 objekt zdědila dcera Marie Anna Karolina Luisa Františka, vévodkyně Bavorská. V majetku vévodů Bavorských zůstal až do roku 1770, kdy jej zdědil Karel princ z Pfalz-Zweibrückenu a po něm jeho bratr Maxmilian. Roku 1805 přešla bavorská panství v Čechách na arcivévody habsburské. Od roku 1847 se stal vlastníkem císař Ferdinand I. Dobrotivý. Po jeho abdikaci roku 1848 zůstal v osobním vlastnictví císaře Františka Josefa I. Po roce 1918 se stal majetkem Československé republiky.[4]
Výraznější stavební úpravy probíhaly v letech 1941–1942 podle projektu architekta Bohumíra Kozáka. V roce 1956 byl palác restaurován pro účely vědeckých ústavů.
V roce 1998 zde proběhla celková rekonstrukce budovy. Pro veřejnost jsou příležitostně přístupné pouze prostory v přízemí, kde se občas konají různé společenské akce.