Sverre Fehn

V tomto článku se ponoříme do Sverre Fehn, což je dnes velmi důležité téma. Sverre Fehn je bod zájmu, který zaujal odborníky, akademiky i širokou veřejnost díky svému vlivu na různé aspekty každodenního života. Prostřednictvím podrobné analýzy a vyčerpávajícího zkoumání jeho různých aspektů se snažíme lépe porozumět důsledkům Sverre Fehn v dnešním světě. Dále budeme zkoumat jeho vývoj v čase a jeho vliv v různých oblastech, abychom nabídli komplexní vizi, která obohatí debatu o tomto tématu. Sverre Fehn je bezpochyby téma, které vzbuzuje velký zájem a kontroverze, takže je nezbytné se mu věnovat s takovou vážností a hloubkou, jakou si zaslouží.

Sverre Fehn
Narození14. srpna 1924
Kongsberg
Úmrtí23. února 2009 (ve věku 84 let)
Oslo
Alma materOslo School of Architecture and Design
Povoláníarchitekt a profesor
ZaměstnavatelOslo School of Architecture and Design
OceněníTreprisen (1973)
medaile prince Evžena (1982)
Jacobprisen (1993)
komandér Řádu svatého Olafa (1994)
Pritzkerova cena (1997)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sverre Fehn (14. srpna 1924, Kongsberg – 23. února 2009, Oslo) byl norský architekt, otec modernistické severské architektury. Roku 1997 získal nejprestižnější architektonické ocenění: Pritzkerovu cenu. Jeho díla stojí především v Norsku, Švédsku a Dánsku.

Byl silně ovlivněn Jeanem Prouvé (v jehož pařížském studiu dva roky pracoval), Le Corbusierem, Miesem van der Rohem, ale také primitivní architekturou severní Afriky (zde byl klíčový jeho pobyt v Maroku v 50. letech). Byl autorem norského pavilonu na Expu 58 a Biennale di Venezia 1962. Tyto stavby mu zajistily reputaci a získal možnost tvořit řadu veřejných staveb v Norsku, k nejznámějším patří Hedmarkovo muzeum (Hedmarksmuseet og Domkirkeodden) v Hamaru, které vzniklo v letech 1967–79, a kde nad ruinamy katedrály vystavěl odvážnou, ale prostou skleněnou konstrukci.

Na jednoduchost vsadil i u Muzea ledovce (Norsk Bremuseum) ve Fjærlandu, které stojí v nedotčené krajině. V této jeho stavbě, odborníky nejoceňovanější, vyjádřil své pojetí vztahu architektury a krajiny. "Když stavíte v přírodě, která je naprosto nedotčená, je to útok, útok naší kultury na přírodu. Ale snažil jsem se, aby budova lidem umožnila uvědomit si krásu kolem, aby byla nadějí na novou schopnost vidět krásu," řekl k tomu.

Ceněna byla rovněž Škola pro neslyšící v Skådalen (Skådalen skole for hørselshemmede). K jeho pozdním pracím patří Národní muzeum umění, architektury a designu (Nasjonalmuseet for kunst, arkitektur og design) v Oslu.

Ve zprávě poroty Pritzkerovy ceny se píše: "Sám Fehn o sobě říká, že dospěl ve stínu modernismu. Ve svých dílech vychází z prostředí, z kterého pochází. Za nejdůležitější pokládá Fehn konstrukci. Klade maximální ohled na prostředí a posazení díla do přírody. Za jeden z konstrukčních materiálů pokládá Fehn světlo (měkké – severské světlo). Pro Fehna neexistuje architektura bez konstrukce, materiálem píše příběh, který je od konstrukce neoddělitelný. S postupem let se stal Fehn citlivějším jak k charakteru severského světla, tak k zasazení budovy do jejího prostředí. Velký důraz klade na výběr materiálu (dřevo, ocel, beton)."

Galerie

  • Hedmarkovo muzeum
    Hedmarkovo muzeum
  • Hedmarkovo muzeum zevnitř
    Hedmarkovo muzeum zevnitř
  • Muzeum ledovce ve Fjærlandu
    Muzeum ledovce ve Fjærlandu
  • Aukrust Centre v Alvdalu
    Aukrust Centre v Alvdalu
  • Muzeum umění, architektury a designu v Oslu.
    Muzeum umění, architektury a designu v Oslu.

Literatura

Per-Olaf Fjeld, Sverre Fehn on the Thought of Construction, Rizzoli International, 1983.

Externí odkazy

Laureáti Pritzkerovy ceny

Philip Johnson (1979) • Luis Barragán (1980) • James Stirling (1981) • Kevin Roche (1982) • I. M. Pei (1983) • Richard Meier (1984) • Hans Hollein (1985) • Gottfried Böhm (1986) • Kenzó Tange (1987) • Gordon Bunshaft a Oscar Niemeyer (1988) • Frank Gehry (1989) • Aldo Rossi (1990) • Robert Venturi (1991) • Álvaro Siza Vieira (1992) • Fumihiko Maki (1993) • Christian de Portzamparc (1994) • Tadao Andó (1995) • Rafael Moneo (1996) • Sverre Fehn (1997) • Renzo Piano (1998) • Sir Norman Foster (1999) • Rem Koolhaas (2000) • Jacques Herzog a Pierre de Meuron (Herzog & de Meuron) (2001) • Glenn Murcutt (2002) • Jørn Utzon (2003) • Zaha Hadid (2004) • Thom Mayne (2005) • Paulo Mendes da Rocha (2006) • Richard Rogers (2007) • Jean Nouvel (2008) • Peter Zumthor (2009) • Kazujo Sedžimaová a Rjúe Nišizawa (SANAA) (2010) • Eduardo Souto de Moura (2011) • Wang Šu (2012) • Tojoo Itó (2013) • Šigeru Ban (2014) • Frei Paul Otto (2015) • Alejandro Aravena (2016) • Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramón Vilalta (RCR Arquitectes) (2017) • Balkrišna Doši (2018) • Arata Isozaki (2019) • Shelley McNamarová a Yvonne Farrellová (Grafton Architects) (2020) • Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal (Lacaton & Vassal) (2021) • Diébédo Francis Kéré (2022) • David Chipperfield (2023) • Riken Jamamoto (2024)