Stanislav Balík (1956)

Dnes chceme zaměřit naši pozornost na Stanislav Balík (1956), téma, které v poslední době zaujalo a zajímalo mnoho lidí. Se širokým záběrem a významem v různých oblastech vyvolal Stanislav Balík (1956) velkou debatu a vzbudil bezpočet protichůdných názorů. Od svého dopadu na společnost až po jeho vliv na každodenní život se Stanislav Balík (1956) ukázalo jako téma velkého významu a významu. V tomto článku se pokusíme ponořit do složitosti a rozmanitosti, kterou Stanislav Balík (1956) zahrnuje, prozkoumáme její různé aspekty a poskytneme úplnější pohled na to, proč si Stanislav Balík (1956) zaslouží pozornost a analýzu, kterou poskytneme níže.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.
7. děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity
Úřadující
Ve funkci od:
25. ledna 2020
PředchůdceJan Pauly
Soudce Ústavního soudu ČR
Ve funkci:
26. května 2004 – 26. května 2014
Předseda České advokátní komory
Ve funkci:
2002 – 2003
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
Narození6. října 1956 (68 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
RodičeStanislav Balík
Alma materUniverzita Karlova
Profesevysokoškolský učitel, advokát, soudce, právník a historik
OceněníBronzová medaile MU (2017)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stanislav Balík (* 6. října 1956 Praha) je český právník a historik, který se zabývá obecnými dějinami státu a práva a dějinami právnických profesí. V letech 2004 až 2014 byl soudcem Ústavního soudu České republiky. Přednáší na právnických fakultách Západočeské univerzity v Plzni, Univerzity Palackého v Olomouci a Masarykovy univerzity v Brně a také na vysoké škole CEVRO Institut. V lednu 2020 se stal děkanem Fakulty právnické Západočeské univerzity.

Jeho otcem byl právní historik, profesor Stanislav Balík.

Život

Po absolvování pražské právnické fakulty nastoupil v roce 1979 jako podnikový právník do Pražské botanické zahrady. V roce 1981 ještě dokončil studia archivnictví na Filozofické fakultě UK, doktorát práv získal v roce 1983 a doktorát filozofie 1986. V letech 1982–1989 byl podnikovým právníkem Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 1, po roce 1989 se živil jako advokát. V letech 2002 a 2003 byl předsedou České advokátní komory. Po završení mandátu soudce Ústavního soudu se vrátil k advokacii, od roku 2015 je vedoucím české delegace při Radě evropských advokátních komor (CCBE), kde byl v roce 2016 místopředsedou a od roku 2017 je předsedou Výboru pro země střední a jihovýchodní Evropy (PECO).

V roce 2008 zahájil kombinované doktorské studium historie na Filozofické fakultě MU, v roce 2012 přešel do nově zákonem upravené formy kombinovaného studia. Studium ukončil v roce 2016 obhájením disertační práce Formování české právnické obce v letech 1861–1914 (Advokátní komory, právnické spolky a časopisy) a získal titul Ph.D.

Byl odborným poradcem filmu Zločin v Polné, který natočila Česká televize.

Ústavní soud

Soudcem Ústavního soudu byl jedno funkční období, od 26. května 2004 do 26. května 2014. Působil spolu s Dagmar Lastoveckou a Jiřím Nykodýmem ve druhém senátu a stal se jedním z nejvýraznějších ústavních soudců. Nicméně ne až tak ve věcech, kde byl soudcem zpravodajem, tedy soudcem, který je součástí většiny a zpracovává konečný nález, jako tomu bylo např. u rozdílného důchodového věku žen a mužů,[1] Ústavu pro studium totalitních režimů,[2] regulačních poplatků ve zdravotnictví[3] nebo církevních restitucí.[4] Proslul především svými disenty, odlišnými stanovisky, které může každý přehlasovaný ústavní soudce zveřejnit připojením k přijatému rozhodnutí. Za svůj nenapodobitelný styl, kterým dával na odiv šíři svých znalostí historie, kdy běžně používal citace krásné literatury, latinu, odkazy na antické reálie apod., byl oslavován,[5] ale i kritizován.[6][7]

Publikoval jich celkem 46, některé byly disenty, v jiných se chtěl pouze vymezit proti zveřejněnému odůvodnění - takové stanovisko se nazývá konkurence. Tak např. ve věci velezrady prezidenta Klause s rozhodnutím souhlasil, ale namítl, že věcně příslušným je zde leda soud dějin.[8] Podobně v jiné věci ironicky komentoval možnosti vzniku podjatosti soudce,[9] naopak byl např. proti zrušení snížení a zdanění stavebního spoření, přičemž se svěřil, že se takto rozhodl při potlesku ve stoje po velkém zážitku z poslechu dvou symfonií Ludwiga van Beethovena v pražském Rudolfinu.[10] U posuzování ústavnosti tzv. eurozatykače přiblížil nesnáze obviněného v cizině a navrhl, aby jeho odlišné stanovisko bylo přeloženo do dalších jazyků.[11] Byl také proti zrušení povinné veřejné služby, ptal se, jestli je nucenou prací např. i mytí tabule ve škole nebo zda pro někoho není nakonec „subjektivně nucenou prací jakákoliv práce“ a vyslovil se proti „lehkoživkům“, kteří mohou „jako pijavice vysávat veřejné finanční zdroje“.[12] Ve svých disentech brojil proti formalistické přísnosti soudního rozhodování, navrhoval, aby soudci Ústavního soudu byli preventivně očkováni proti tzv. „petitologii“,[13][14] stejně tak odsuzoval nadužívání souvisejících úvah (obiter dictum) v rozhodnutích Ústavního soudu, sbírka jeho rozhodnutí se tím pak podle něj stává názorovým občasníkem.[15] Sám se ovšem nedržel zcela zkrátka, kupř. používal hojné citace, ve věci evidence církevních právnických osob srovnával dlouhodobost církve s proměnlivostí světského světa a mj. citoval představitele arménské církve Narsese Velkomyslného: „Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.“[16] V rozhodnutí o náhradě nákladů právního zastoupení státu zase citoval Napoleona, který při obnovení francouzských advokátních komor hrozil advokátům vyříznutím jazyka, postaví-li se proti státu.[17] Jeho odlišná stanoviska byla často značně nekonformní, v nesouhlasu se zrušením lázeňské vyhlášky mj. přímo odkázal na Werichovo Fimfárum,[18] jindy převyprávěl skutkový základ případu po vzoru Prométheova utrpení[19] a v jisté restituční věci jej přiblížil zápisem šachové partie.[20] Do jednoho usnesení zahrnul fotografie hlemýžďů[21] a svůj disent proti zamítnutí ústavní stížnosti ve věci církevních restitucí zdůvodnil jediným slovem – „Nepokradeš?“[22]

Publikace

  • Dějiny notářství v českých zemích (2014)
  • Dějiny advokacie: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2009)
  • Advokát v EU: právní předpisy o advokacii v zemích Evropské unie (2004)
  • Právní dějiny mimoevropských zemí: stručný nástin (2003)
  • Advokacie včera a dnes. (Vybrané texty z dějin a současnosti advokacie) (2000)
  • Právní dějiny evropských zemí a USA: stručný nástin (1999)
  • Minulost, přítomnost a perspektivy advokacie (1998)

Odkazy

Reference

  1. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, č. 341/2007 Sb. Dostupné online.
  2. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 25/07, č. 160/2008 Sb. Dostupné online.
  3. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, č. 251/2008 Sb. Dostupné online.
  4. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, č. 177/2013 Sb. Dostupné online.
  5. ↑ NĚMEČEK, Tomáš. Známe each other? čili Když právníci krásně mluví. Hospodářské noviny . 2007-01-17 . Dostupné online. 
  6. ↑ NĚMEČEK, Tomáš. Smí se v rozsudku básnit? čili O jedné výstřednosti. Hospodářské noviny . 2007-11-28 . Dostupné online. 
  7. ↑ TOŽIČKA, Tomáš. Lži či hloupost soudce Balíka. DenikReferendum.cz . 2012-11-30 . Dostupné online. 
  8. ↑ Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 17/13. Dostupné online.
  9. ↑ Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 3374/11. Dostupné online.
  10. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb. Dostupné online.
  11. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb. Dostupné online.
  12. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, č. 437/2012 Sb. Dostupné online.
  13. ↑ Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/09. Dostupné online.
  14. ↑ Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 36/13. Dostupné online.
  15. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 51/05. Dostupné online.
  16. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/06, č. 10/2008 Sb. Dostupné online.
  17. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09. Dostupné online.
  18. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 43/13, č. 77/2014 Sb. Dostupné online.
  19. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1529/08. Dostupné online.
  20. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/07. Dostupné online.
  21. ↑ Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3634/11. Dostupné online.
  22. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07. Dostupné online.

Externí odkazy

Soudci Ústavního soudu České republiky
Jmenovaní Václavem Havlem

Iva Brožová (1993–1999) • Vojtěch Cepl (1993–2003) • Vladimír Čermák (1993–2003) • Vojen Güttler (1993–2003, 2003 znovu jmenován Václavem Klausem) • Miloš Holeček (1993–2003) • Pavel Holländer (1993–2003, 2003 znovu jmenován Václavem Klausem) • Vladimír Jurka (1993–2003) • Zdeněk Kessler (1993–2003) • Vladimír Klokočka (1993–2003) • Vladimír Paul (1993–2002) • Antonín Procházka (1993–2003) • Vlastimil Ševčík (1993–2002) • Eva Zarembová (1993–2003) • Ivana Janů (1993–2002, 2004 znovu jmenována Václavem Klausem) • Pavel Varvařovský (1994–2004) • Jiří Malenovský (2000–2004) • Eliška Wagnerová (2002–2012) • František Duchoň (2002–2012) • Jiří Mucha (2003–2013)

Jmenovaní Václavem Klausem

Miloslav Výborný (2003–2013) • Vojen Güttler (2003–2013) • Pavel Holländer (2003–2013) • Pavel Rychetský (2003–2013, 2013 znovu jmenován Milošem Zemanem) • Dagmar Lastovecká (2003–2013) • Jan Musil (2003–2013, 2014 znovu jmenován Milošem Zemanem) • Jiří Nykodým (2003–2013) • Stanislav Balík (2004–2014) • Michaela Židlická (2004–2014) • Ivana Janů (2004–2014) • Vlasta Formánková (2005–2015) • Vladimír Kůrka (2005–2015)

Jmenovaní Milošem Zemanem

Pavel Rychetský (2013–2023) • Jaroslav Fenyk (2013–2023) • Jan Filip (2013–2023) • Milada Tomková (2013–2023) • Vladimír Sládeček (2013–2023) • Ludvík David (2013–2023) • Kateřina Šimáčková (2013–2021) • Radovan Suchánek (2013–2023) • Jan Musil (2014–2019) • Jiří Zemánek (2014–2024) • Vojtěch Šimíček (od 2014–2024) • Tomáš Lichovník (od 2014-2024) • David Uhlíř (2014–2024) • Jaromír Jirsa (od 2015) • Josef Fiala (od 2015) • Pavel Šámal (od 2020) • Jan Svatoň (od 2023)

Jmenovaní Petrem Pavlem

Josef Baxa (od 2023) • Jan Wintr (od 2023) • Daniela Zemanová (od 2023) • Kateřina Ronovská (od 2023) • Veronika Křesťanová (od 2023) • Lucie Dolanská Bányaiová (od 2023) • Zdeněk Kühn (od 2023) • Milan Hulmák (od 2024) • Tomáš Langášek (od 2024) • Jiří Přibáň (od 2024) • Dita Řepková (od 2024)

Předsedové jsou uvedeni tučně.