Sayův zákon

V dnešním světě je Sayův zákon téma, které si získalo velkou relevanci a pozornost v různých oblastech, ať už v osobní, sociální, ekonomické nebo politické sféře. Jeho dopad vyvolal různé názory a postoje, což z něj činí téma neustálých diskusí. Kromě toho Sayův zákon vzbudil zájem odborníků a specialistů, kteří věnovali čas a úsilí jejímu studiu a analýze. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty, které Sayův zákon představuje, abychom pochopili jeho důležitost a relevanci dnes.

Jean-Baptiste Say (1767–1832)

Sayův zákon či Sayův zákon trhů (francouzsky loi de débouchés) je ekonomický princip klasické ekonomie, který objasňuje vztah mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou. Často bývá shrnut do věty: Nabídka si vytváří svou vlastní poptávku, popř. Agregátní nabídka se musí rovnat agregátní poptávce. Taktéž se dá stručně interpretovat jako nabídka zboží X tvoří poptávku po zboží Y. Nemůže tak docházet ke krizím z nedostatečné spotřeby.

Sayův zákon nese název podle francouzského ekonoma Jean-Baptiste Saye, který tvrdil, že:

  • za produkty je placeno produkty
  • čím víc můžeme vyrobit, tím víc můžeme spotřebovat
  • výroba otevírá trh výrobě
  • přebytek se může objevit jen tehdy, pokud je příliš mnoho výrobních prostředků použito na jeden druh produktu a příliš málo na jiné

Sayův zákon trhů byl reakcí na v té době rozšířené teorie podspotřeby, které varovaly před tím, že si nabídka nebude schopna vytvořit dostatečnou poptávku. Tento zákon budil až do 20. století významné kontroverze. Asi nejživější diskuze o něm proběhla v době působení J. M .Keynese, který se proti němu ohradil, a vytvořil solidní teoretický základ, který vysvětloval jeho nefunkčnost. Za ní je odpovědná i Keynesem vytvořená spekulační poptávka po penězích a preference likvidity. Podle Milana Sojky patří Sayův zákon trhů k významným omylům ekonomické teorie.[1] Jiní, jako např. Steven Kates se ho pokouší rehabilitovat.[2]

Historie

Sayův zákon byl obecně přijímán během 19. století, ačkoli byl upraven tak, aby zahrnul myšlenku cyklu konjunktury a krize (boom and bust cycle), který byl vnímán jako přirozený a nevyhnutelný. Během světové hospodářské krize v první polovině 20. století vznikla škola keynesiánské ekonomie, která rozporovala Sayovy závěry. Debata mezi klasickými ekonomy a keynesiánci pokračuje dodnes.[3]

Sám Jean-Baptiste Say však neobjevil Sayův zákon o nic víc, než např. Thomas Gresham tzv. Greshamův zákon. Název podle Saye se nicméně ustálil během propagace ekonomických teorií, jež byly aktuální na počátku průmyslové revoluce.[4]

Postupně začaly být rozlišovány dvě verze Sayova zákona. Sayova totožnost, která nepřipouští recese a Sayova rovnost, která existenci recesí a funkce peněz jako uchovatele hodnot připouští.[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b SOJKA, Milan. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-21-2. Kapitola 6, s. 80–82. 
  2. ↑ SKOUSEN, Mark. Sayův zákon znovu na scéně . 2001. Dostupné online. 
  3. ↑ GALBRAITH, John Kenneth. Economics in Perspective. Boston: Houghton Mifflin, 1987. Dostupné online. ISBN 0395483468. S. 74. 
  4. ↑ BRAUDEL, Fernand. The Wheels of Commerce: Civilisation and Capitalism 15th–18th Century. Berkeley: University of California Press, 1992. ISBN 0520081153. 

Literatura

Související články