V dnešním světě se Ramanův jev stal základním tématem diskuzí a debat. Její dopad pokrývá různé aspekty společnosti, kultury a ekonomiky a vyvolává velký zájem a zvědavost u širokého spektra lidí. Od svého vzniku až do dneška upoutá Ramanův jev pozornost výzkumníků, akademiků, odborníků i široké veřejnosti, kteří se snaží porozumět jejímu rozsahu a důsledkům. V průběhu let byl Ramanův jev předmětem mnoha studií a analýz, které pomohly odhalit jeho důležitost a relevanci v různých oblastech. Jak pokračujeme ve zkoumání a objevování dalších informací o Ramanův jev, je zásadní ponořit se hlouběji do jeho nejdůležitějších aspektů, abychom pochopili jeho dopad na dnešní svět. Tento článek se snaží nabídnout komplexní pohled na Ramanův jev, zabývá se jeho mnoha aspekty a poskytuje obohacující pohled na toto významné a vlivné téma.
Ramanův jev nebo též Ramanův rozptyl je jev vznikající při interakci mezi fotony dopadajícího světla s vibračními a rotačními stavy atomů nebo molekul (optických fononech), kdy rozptýlené záření má jinou vlnovou délku (resp. energii fotonů) než dopadající záření.
Je-li dopadající energie fotonů rovna , pak záření rozptýlené prostřednictvím Ramanova rozptylu má energii fotonů rovnou kde odpovídá energetickému rozdílu kvantových hladin dané látky. Rozptýlené světlo má frekvenci (n-tý Stokes) nebo (n-tý anti-Stokes). Při Stokesově rozptylu má vyzářený foton nižší energii než dopadající foton (tj. látka absorbuje část energie). Při anti-Stokesově rozptylu má vyzářený foton vyšší energii než dopadající foton (tj. látka ztrácí část energie). Podle hodnot lze pak usuzovat na některé fyzikální vlastnosti dané látky.
Teoreticky existenci Ramanova jevu předpověděl rakouský fyzik Adolf Smekal v září r. 1923, jeho práce však zůstala téměř bez povšimnutí. Za experimentální objev tohoto jevu v r. 1928 obdržel pak v roce 1930 sir Chandrasekhara Venkata Raman Nobelovu cenu za fyziku. O několik měsíců před Ramanem byl tento jev pozorován sovětskými fyziky G. S. Landsbergem a L. I. Mandelštamem při rozptylu světla v krystalech. V literatuře se proto můžeme setkat též s výrazy: kombinační rozptyl, Mandelštamův rozptyl či Smekalův-Ramanův rozptyl.[1]
O vypracování systematické teorie Ramanova rozptylu se brzy po jeho experimentálním objevu zasloužil zejména československý fyzik Georg Placzek v letech 1930–1934; zejména Placzkova práce z r. 1934 je ve spektroskopii považována za klasickou a je dodnes hojně citována.[2] V této souvislosti bývá Placzek historiky vědy uváděn jako příklad toho, že když experimentátor i teoretik vykonají ve vědě práci „nobelovského“ významu, oceněn bývá zpravidla experimentátor.