Pavel Stránský ze Záp

V tomto článku do hloubky prozkoumáme Pavel Stránský ze Záp, téma, které zaujalo pozornost různých oborů a v dnešní společnosti vzbuzuje velký zájem. Pavel Stránský ze Záp je téma, které je předmětem diskusí a studií již dlouhou dobu a jeho relevance je patrná dodnes. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Pavel Stránský ze Záp, od jeho původu až po jeho dopad na každodenní život, stejně jako možné důsledky pro budoucnost. Abychom mohli poskytnout úplný pohled na Pavel Stránský ze Záp, analyzujeme jeho pozitivní a negativní aspekty a také jeho možné důsledky na osobní, sociální a globální úrovni. Kromě toho upozorníme na nejnovější výzkum související s Pavel Stránský ze Záp s cílem poskytnout aktuální pohled na toto neustále se vyvíjející téma.

Tento článek je o českém exulantském spisovateli. Další významy jsou uvedeny na stránce Pavel Stránský.
Pavel Stránský ze Záp
Narození1583
Zápy
Úmrtí18. února 1657 (ve věku 73–74 let)
Toruň
Povoláníspisovatel, politik, právník, pedagog, písař, básník a historik
Témataškolství, administrativa, obecní samospráva, poezie, topografie, historiografie a náboženská emigrace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska v Zápech, místní části Stránka: „Zde se v roce 1583 narodil MISTR PAVEL STRÁNSKÝ VLASTENEC A UČENEC zemřel ve vyhnanství v Toruni roku 1657 Nehynoucí sláva jeho památce obnoveno 1997“

Pavel Stránský ze Záp, ze Zápské Stránky nebo jen ze Stránky (asi leden 1583, Zápy – únor 1657, Toruň) byl český pobělohorský exulant a spisovatel.

Životopis

Studoval v Praze na artistické fakultě Karlovy univerzity, kde se roku 1607 stal bakalářem a roku 1608 mistrem svobodných umění. Od roku 1609 působil jako děkan v Litoměřicích. Brzy nato (1610) se oženil s majetnou vdovou Kateřinou Zlatohlávkovou a stal se městským radním a písařem v Litoměřicích.

Roku 1614 se stal konšelem v Litoměřicích. Roku 1618 se účastnil protestantského sněmu v Broumově.

Povstání českých stavů se neúčastnil, proto mohl vykonávat funkci konšela i v letech 1620–1625. Po vydání generálního pardonu byl odsouzen ke ztrátě čtyř šestin majetku a poté, co odmítl přestoupit na katolickou víru, byl vypovězen z Čech (1627). Odešel s celou svojí rodinou do exilu, následován dalšími litoměřickými měšťany. Měsíc po jejich odchodu údajně zbylo v Litoměřicích 165 prázdných domů. Marně se pak snažil vymoci zpět zbytky svého litoměřického majetku.

Žil v Pirně, odkud byl roku 1631 luteránským knězem vypovězen. Poté žil v Drážďanech, Lipsku, až se usadil v polské Toruni (patrně okolo roku 1635), kde se stal profesorem (1647) a později i vizitátorem tamního evangelického gymnázia.

Zemřel v Toruni v únoru 1657 a byl pochován na hřbitově toruňského kostela sv. Jiří.

Dílo

  • Respublica Bojema (Reipublicae Bojemae) - O státě českém (Český stát) (Elzevir 1634, 1643, 1648, Roth-Scholtz 1713 Amsterdam), latinský spis, psaný encyklopedickým způsobem. Podal zde celkový výklad o českém království před rokem 1620. Kniha je psána v duchu tolerantní, snášenlivé, svobodymyslné České konfese (na rozdíl od německého luteránství - viz azyl v Perně). V Čechách vyšlo dílo nejprve německy, přeložené a rozšířené v letech 1792 až 1803 Ignácem Cornovou do sedmi svazků. Český překlad vydal až v roce 1893 Em. Tonner a byl znovu vydán 1913. Výborný novodobý překlad z latiny vydal k posile víry Čechů v těžkých dobách 1939, 1940 Boh. Ryba. Některé jeho myšlenky i dnes znějí současně: „Čech po většině s obdivem následuje všecko cizí, kdežto, co doma ve vlasti vzniká, posuzuje povýšeně a pohrdlivě, touží míti co nejvíce druhů v neštěstí i ve štěstí, nesnáší přísnější kázeň a obzvláště porobu, pocit křivdy těžko odkládá z mysli,... nemá nedostatek důvtipu a soudnosti, jako spíše trpělivosti, k nepřátelství se stejně pomalu odhodlává jako je pomalu odkládá, ve válečné službě se jeví zprvu takřka neučelivým, ale potom neobyčejně obratným a nebojácným, mezi jinojazyčnými druží se raději s Francouzi, Brity, Italy a Uhry nežli s ostatními, Poláky však pro jazykovou blízkost pokládá za bratry. “
  • Okřik (Proti hostinským, v Čechách se do kostelů tlačícím jazykům Na nedbalého Čecha učiněný okřik, jež léta Páně 1618 sepsal přirozeného jazyka svého milovný Čech Sanctius LaMprus) - spis na obranu českého jazyka zůstal jen v rukopise a byl objeven a otištěn až r. 1910. Dílo podepsal pseudonymem vzniklým záměnou pořadí písmen latinské verze svého jména M. Paulus Strancius). Spis svou vroucností k češtině je srovnatelný s Blahoslavovou Filipikou a Obranami Žerotína, Balbína i díly Komenského. Vydán také v Praze roku 1953 pod názvem Český stát - Okřik

Zajímavost

Jméno Pavla Stránského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

Literatura

  • Ernest Denis, Čechy po Bílé hoře, I, 4, Praha 1931

Související články

Externí odkazy