Odd Nansen

V tomto článku se bude věnovat tématu Odd Nansen, které v dnešní společnosti vzbudilo velký zájem. Odd Nansen je téma aktuální v různých oblastech, od politiky po kulturu, včetně vědy a techniky. V průběhu let se ukázalo, že Odd Nansen má významný dopad na životy lidí, vyvolává debaty, výzkumy a úvahy o jeho důležitosti a vlivu na různé aspekty společnosti. Prostřednictvím podrobné analýzy Odd Nansen se snažíme lépe porozumět jeho důsledkům a jeho roli v současnosti a také nabídnout komplexní vizi tohoto tématu, která upoutala pozornost široké veřejnosti.

Odd Nansen
Narození6. prosince 1901
Bærum
Úmrtí27. června 1973 (ve věku 71 let)
Oslo
Alma materNorges tekniske høgskole
Povoláníarchitekt, spisovatel, lidskoprávní aktivista a autor deníků
ZaměstnavatelDětský fond Organizace spojených národů
Oceněníkomandér Řádu svatého Olafa (1970)
záslužný velkokříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo
DětiEigil Nansen
Marit Greve
Siri Jemtland
RodičeFridtjof Nansen a Eva Nansen
PříbuzníIrmelin Revold (sestra)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Odd Nansen (6. prosince 1901 Bærum – 27. června 1973 Oslo) byl norský architekt, známý svými humanitárními aktivitami.

Životopis

Byl synem polárního badatele Fridtjofa Nansena a operní pěvkyně Evy Nansenové. Vystudoval Norský technologický institut v Trondheimu a v roce 1931 založil vlastní architektonické studio. K jeho významným projektům patří sídlo společnosti Siemens v Linderudu a letiště Fornebu. Věnoval se také literární, výtvarné a divadelní činnosti.

V roce 1936 založil organizaci Nansenhjelpen, pomáhající židovským uprchlíkům z Nacistického Německa a jím okupovaných území.[1] V roce 1939 založil v norské metropoli útulek pro židovské děti. Pobýval v Praze a před vypuknutím války podařilo se mu dostat za hranice kolem dvou set dospělých a čtyři desítky dětí (byl mezi nimi i psychiatr Leo Eitinger).[2] V roce 1940 založil fond pro válečné oběti Nasjonalhelpen. Po okupaci Norska byl uvězněn v koncentračním táboře. Po válce byl jedním za zakladatelů UNICEF a byl aktivní v hnutí za vytvoření světové federace. V roce 1970 obdržel Řád svatého Olafa.

Jeho syn Eigil Nansen byl také architekt. Zapaloval olympijský oheň při Zimních olympijských hrách 1952 v Oslu.

Knihy

V roce 1949 vydal svůj deník z koncentračního tábora Fra dag til dag (Ze dne na den).[3] Vzpomínky na setkání s malým chlapcem v koncentračním táboře Sachsenhausen vydal v roce 1970 v knize Tommy - skutečný příběh. Chlapec zázrakem přežil, en:Thomas Buergenthal se stal soudce Mezinárodního soudního dvora a o setkání s Nansenem píše ve svých memoárech Bez štěstí nepřežiješ.[4] Vydal také knihu vzpomínek Langs veien: Opplevelser, møter og samtaler (Podél cesty. Zážitky, setkání a rozhovory).

Reference

  1. ↑ https://temata.rozhlas.cz/mnohe-osudy-zidu-zachranenych-nansenovou-nadaci-jsou-stale-nezname-7993192
  2. ↑ http://www.eitinger.cz/nansenhjelpen
  3. ↑ knihy Odd Nansen Dostupné online
  4. ↑ Thomas Buergenthal: Bez štěstí nepřežiješ, Jota 2008, ISBN 9788072175499

Externí odkazy