Nářečí

V dnešním světě se Nářečí stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra společnosti. Od svého vzniku vzbuzuje zvědavost a pozornost odborníků, badatelů, akademiků i široké veřejnosti. Jeho význam spočívá v jeho dopadu na různé aspekty každodenního života a také v jeho vlivu na rozvoj různých studijních oborů a profesí. V tomto článku podrobně prozkoumáme různé aspekty související s Nářečí, od jeho historického původu až po jeho dopad na současnost, analyzujeme jeho důsledky a promítáme jeho možný vývoj v budoucnosti.

ikona
Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.
Pokuste se, prosíme, článek vylepšit a doplnit nebo k možnému zdokonalení přispět v diskusi.

Nářečí neboli dialekt (adj. nářeční, zř. nářečový a dialektní, dialektový, zast. dialektický[1]) je:

  • většinou označení pro tradiční teritoriální (lokální, místní) dialekt: územně (geograficky) vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu;
  • historicko-genealogické označení pro jednotlivé jazykové rodiny odštěpující se ze společného základu, např. indoevropského (dialekty slovanské, dialekty germánské atd.);
  • označení pro slang (sociální dialekt, sociální nářečí, společenské nářečí, speciální nářečí, vrstvové nářečí);
  • aj.[2]

Jazykový prvek, který patří do systému určitého teritoriálního dialektu (nebo skupiny dialektů), užívaný především v komunikaci mluvené se nazývá dialektismus. V užším (funkčním) vymezení je dialektismus nářečný prvek použitý ve spisovném projevu jako stylistický prostředek.[3] (Použitím nářečí v umělecké literatuře lze dosáhnout přesvědčivější charakteristiky postav, prostředí aj.)

Jazykovědná disciplína, která se zabývá zkoumáním dialektů, se nazývá dialektologie.[4]

V běžném životě se s nářečím, resp. s dialektismy, setkáváme zpravidla v neformální ústní komunikaci („dej zajcům a nakrm kuťata“, „podej šufánek“ …).

Nářečí v češtině

Nářečí češtiny vznikala přibližně od 12. století jako důsledek izolace jednotlivých oblastí a lidí v nich žijících.[zdroj?]

Nářeční prvky v české literatuře jsou zvlášť hojné v literatuře 19. století (např. v dílech Němcové, Máchy, Tyla a později Jiráska, Staška, Herbena, Novákové, Aloise a Viléma Mrštíkových a dalších).[5] Toto užití nářečí je však přizpůsobeno potřebám umělecké literatury, a je proto třeba jej od nářečí skutečného odlišovat (mluvíme o nářečí stylizovaném).

Nářečí v jiných jazycích

Nářečí slovenštiny

Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí slovenštiny.

Nářečí nizozemštiny

Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí nizozemštiny.

Nářečí norštiny

Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí norštiny.

Ptačí nářečí

Viz Nářečí českých strnadů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2006, s. 171.
  2. ↑ KLOFEROVÁ, Stanislava. Dialekt. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a Jana PLESKALOVÁ, ed. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. 2017 . Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/DIALEKT
  3. ↑ HLADKÁ, Zdeňka. Dialektismus. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a Jana PLESKALOVÁ, ed. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. 2017 . Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/DIALEKTISMUS
  4. ↑ KLOFEROVÁ, Stanislava. Dialekt. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a Jana PLESKALOVÁ, ed. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. 2017 . Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/DIALEKTOLOGIE
  5. ↑ HAUSER, Přemysl. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha: SPN, 1980. Kapitola Vrstvy ve slovní zásobě, s. 22. 

Související články

Externí odkazy