Miroslav Míčko

V dnešní době se Miroslav Míčko stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. S rozvojem technologií a globalizací nabyl Miroslav Míčko v dnešní společnosti na větší důležitosti. Ať už jde o historickou postavu, aktuální téma nebo ikonické datum, Miroslav Míčko upoutal pozornost jednotlivců všech věkových kategorií a původu. V tomto článku podrobně prozkoumáme dopad Miroslav Míčko v různých oblastech, stejně jako jeho význam dnes a jeho projekci do budoucnosti.

prof. Miroslav Míčko, CSc.
Narození26. března 1912
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. března 1970 (ve věku 57 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníhistorik
DětiVladimír Gabriel Míčko syn
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Miroslav Míčko (26. března 1912, Praha – 1. března 1970, Praha) byl historik umění, estetik, vysokoškolský pedagog, výtvarný kritik, a překladatel.

Život

Miroslav Míčko absolvoval jeden rok studia na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Arnošta Hofbauera a potom studoval dějiny literatury (prof. F.X. Šalda, O. Fischer, V. Tille), románskou filologii a estetiku (J. Mukařovský) a dějiny výtvarného umění (V. Birnbaum, A. Matějček) na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho disertační práce z roku 1936 se zabývala vztahem R. M. Rilkeho k výtvarnému umění.[1]

Od roku 1939 publikoval kritické články v novinách, v časopise Volné směry[2] a v revue Umělecké besedy Život [3]a psal úvody k výstavním katalogům. Byl komisařem čs. expozic na bienále v Benátkách.

V letech 1945–46 absolvoval jednoroční studijní pobyt ve Francii, navštívil ateliéry Matisse[4] a Bonnarda a spřátelil se s Františkem Kupkou.

V 50. letech byl v redakční radě časopisů Výtvarné umění a Výtvarná práce a působil jako pedagog dějin umění na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze: v letech 1946–1970, 1952 docent, 1958 profesor, 1967–1970 vedoucí katedry. Kromě toho vyučoval dějiny umění a estetiky také na AVU (1963–1965). Byl členem mezinárodního sdružení výtvarných kritiku AICA.

Dílo

Od počátku roku 1939 se Míčko věnoval podrobně dílu Mikoláše Alše, protože v době nacistické okupace v něm spatřoval ztělesnění češství a morální oporu. Monografie vyšla hned po válce. Později se soustředil na některé otázky Alšovy tvorby a vydal o něm další studie.[5][6]

V roce 1944 vydal knihu Umění nebo život, která formou rozhovorů fiktivních osob (malíř, básník, diletant, historik, lékař, herečka, nakladatel, novinář) osvětluje podstatu a cesty uměleckého tvoření, jeho smysl a poslání. Kniha se dočkala několika vydání, naposled v roce 2004.

Zabýval se některými vůdčími osobnostmi francouzského umění 19. století (Honoré Daumier, Eugène Delacroix, Gustave Courbet) nebo F. Goyou[7] a své statě shrnul v knize Člověk v umělci (1962). Míčko je autorem monografií některých českých malířů (Lev Šimák[8], Ludvík Kuba[9], Václav Sivko[10], V. V. Novák [11], J. Kojan [12]) a menší monografie Paula Cézanna.

Jeho kniha esejů Testament mistra Wu ve třech částech (Tudy šel člověk, Testament Mistra Wu, In Questo Campo) shrnuje jeho celoživotní zkušenost estetického vnímání a chápání řádu umění.

Publikace

výběr
  • Miroslav Míčko, Výtvarné dědictví Rukopisů, Praha 1940
  • Miroslav Míčko, Umění nebo život (Rozhovory a vyznání), Národní práce, 1944, Academia Praha, 2004, ISBN 80-200-1232-X
  • Miroslav Míčko, V.V. Štech, Ludvík Kuba malíř, Praha 1946
  • Miroslav Míčko, Malíř svého lidu. Čtení o Mikoláši Alšovi, Družstevní práce Praha, 1946, nakl. Mladá fronta, 1959, Odeon 1968
  • Miroslav Míčko, V. Blažek, Realističtí malíři, Praha 1949
  • Miroslav Míčko, Národní umělec Ludvík Kuba, Praha 1950
  • Miroslav Míčko, Člověk v umělci, nakl. ČVU Praha, 1962
  • Miroslav Míčko, Expresionismus, Obelisk Praha, 1969
  • Miroslav Míčko, Testament mistra Wu, Odeon Praha, 1971
  • Miroslav Míčko, Paul Cézanne, Odeon Praha, 1970, 1975, 1981

Odkazy

Reference

  1. ↑ M. Míčko, Výtvarník v lyrikovi (Ad vocem R.M. Rilkeho), Volné směry XXXVI, 1941, s. 281 n.
  2. ↑ M. Míčko, Malíř divotvůrce (František Tichý), Volné směry XXXVII, 1942, s. 20-24
  3. ↑ M. Míčko, Svět Jana Zrzavého, Život XVIII, 1942, s. 42-44
  4. ↑ Fiala, Vlastimil, Henri Matisse, Odeon, Praha 1967, s. 66
  5. ↑ Miroslav Míčko, Mikoláš Aleš. Humor a satira, Orbis Praha, 1951
  6. ↑ Miroslav Míčko, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, SNKLHU Praha 1956
  7. ↑ Miroslav Míčko, Francisco de Goya y Lucientes: Caprichos, SNKLHU Praha, 1956
  8. ↑ Miroslav Míčko, Lev Šimák, Umělecká beseda 1948
  9. ↑ Miroslav Míčko, Ludvík Kuba, Práce 1950
  10. ↑ Miroslav Míčko, Václav Sivko, kresby, NČVU Praha 1957
  11. ↑ Miroslav Míčko, V.V. Novák, NČVU Praha 1959
  12. ↑ Miroslav Míčko, Jan Kojan, NČVU Praha 1961

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 921-922, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Hlaváček L, Kapitoly z českého dějepisu umění II, Odeon 1987, Praha (s. 338-340)
  • M. Švecová (úvod J. Šetlík), Prof. PhDr Miroslav Míčko. Bibliografie jeho díla, Acta UPM, 7, Praha 1975

Externí odkazy