Max Weinreich

V dnešním světě se Max Weinreich stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Jeho dopad a vliv pokrývají různé oblasti, ovlivňují společnost jako celek i konkrétnější aspekty každodenního života. Od svého vzniku podnítil Max Weinreich řadu debat a úvah o jeho významu, jeho implikacích a možných důsledcích. V tomto článku do hloubky prozkoumáme roli, kterou Max Weinreich hraje v současném světě, analyzujeme její význam v různých kontextech a její vliv na různé aspekty moderního života.

Max Weinreich
Narození22. dubna 1894
Kuldīga
Úmrtí29. ledna 1969 (ve věku 74 let)
New York, USAUSA USA
Povoláníjazykovědec, literární historik a vysokoškolský učitel
Alma materMarburská univerzita
Liepāja Gymnasium
Tématajidiš
OceněníGuggenheimovo stipendium
DětiUriel Weinreich
Gabriel Weinreich
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Max Weinreich, původním jménem Meier Lazarevič Veinreich, rusky Мейер Лазаревич Вейнрейх (22. duben 1894, Kuldīga – 29. leden 1969, New York) byl lingvista narozený na území dnešního Lotyšska (tehdy Ruské říše). Pocházel z německy mluvící židovské rodiny a ve 40. letech 20. století se naturalizoval ve Spojených státech amerických. Byl odborníkem na sociolingvistiku a jidiš.

Život

Vyrůstal v rodině, kde se mluvilo německy. Tradičním jazykem Židů v oblasti Kuronska, kde žil, bylo ovšem jidiš. Velmi brzy se s ním tedy dostal do styku a začal se o něj zajímat.

Vystudoval jazykovědu na univerzitě v Petrohradu a na univerzitě v Marburgu, kde získal roku 1923 doktorát. Jeho dizertační práce byla věnována právě jazyku jidiš ('Geschichte und gegenwärtiger Stand der jiddischen Sprachforschung').[1] Tuto práci také přepracoval do knihy napsané v jidiš, kterou nazval Štaplen a která pojednávala o historii tohoto jazyka.

Do jidiš mimo jiné překládal Freudovy spisy, krom toho psal řadu článků z nesčetně oblastí, mj. do jidiš časopisu Forward (často pod pseudonymem Sore Brener). Roku 1925 v Berlíně vznikl institut pro studium jidiš (Yidisher Visnshaftlekher Institut) a zřídil ihned pobočku ve Vilniusu. Weinreich se stal její vůdčí postavou, pobočka dokonce nejprve sídlila v jeho bytě. Angažoval se také v židovské sociálnědemokratické politické straně Bund.

Když roku 1939 vypukla válka, byl Weinreich i se svým synem Urielem (budoucím významným lingvistou, autorem díla College Yiddish) v Dánsku. Rozhodli se do Pobaltí již nevracet a odjeli do New Yorku. Weinreich zde vedl pobočku institutu a stal se profesorem jidiš na City College.

Roku 1946 vydal známou knihu Hitler’s Professors, kde se věnoval spolupráci německých vědců s nacisty. Celý zbytek života pak pracoval na čtyřdílném, patnáctisetstránkovém díle Geshikhte fun der yidisher shprakh[2] (Dějiny jazyka jidiš), přičemž půlomové bylo samozřejmě vydání v angličtině roku 1980. Kniha není jen lingvistickou, má široký sociolingvistický záběr, zkoumá vztahy aškenázských Židů k ostatním židovským skupinám, k němčině a Němcům, Slovanům a slovanským jazykům, k hebrejštině, rozdíly mezi židovskou a křesťanskou metaforikou vyplývající z jiných životních podmínek atp.[3]

Reference

  1. ↑ STEGER, Hugo; LÖFFLER, Heinrich. Texttyp, Sprechergruppe, Kommunikationsbereich: Studien zur deutschen Sprache in Geschichte und Gegenwart : Festschrift für Hugo Steger zum 65. Geburtstag. : Walter de Gruyter 564 s. Dostupné online. ISBN 9783110143058. (německy) 
  2. ↑ GREEN, David B. The First Professor of Yiddish in the United States Dies. Haaretz. 2015-01-29. Dostupné online . (anglicky) 
  3. ↑ http://www.yivoencyclopedia.org/article.aspx/weinreich_max