Dnes je Josef Rybák tématem, které ve společnosti vyvolává velký zájem a debatu. Postupem času získává Josef Rybák stále větší význam a ovlivňuje aspekty na osobní i globální úrovni. Od svého vzniku Josef Rybák vzbuzuje zájem akademiků, odborníků i široké veřejnosti a vyvolává diskuse o svých důsledcích, důsledcích a možných řešeních. V tomto článku důkladně prozkoumáme fenomén Josef Rybák, analyzujeme jeho příčiny, účinky a možná řešení. Prozkoumáme také, jak Josef Rybák ovlivnil různé aspekty našeho každodenního života, a budoucí perspektivy, které si toto téma představuje.
Josef Rybák | |
---|---|
![]() | |
Narození | 1. května 1904 Písek |
Úmrtí | 15. prosince 1992 (ve věku 88 let) Dobříš |
Povolání | spisovatel, básník, publicista, prozaik a redaktor |
Ocenění | národní umělec (1973) |
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Rybák (1. května 1904 Písek[1] – 15. prosince 1992 Dobříš) byl český komunistický publicista, kritik, básník a prozaik.
Narodil se v rodině košíkáře Eduarda Rybáka (1874-??) a jeho manželky Marie, rozené Adámkové (1874-??), [1] jako jedno z jejich sedmi dětí.[2] Otec mu padl v 1. světové válce. V Písku vychodil dvouletou obchodní školu (1918–1920) a od roku 1922 pracoval na Slovensku.
Do Čech se vrátil v roce 1933 a od té doby až do okupace pracoval jako novinář v komunistickém tisku (Haló noviny, Rudé právo). Po okupaci se vrátil do komunistického tisku, v letech 1948–1958 pracoval ve vedení kulturní rubriky Rudého práva. V roce 1950 byl rovněž šéfredaktorem měsíčníku Nový život. V letech 1956–1963 byl členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kam byl zvolen byl na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů.[3] V roce 1959 se stal šéfredaktorem Literárních novin, ale v roce 1964, v důsledku měnícího se politického klimatu, musel z funkce odejít; několik let se neangažoval a věnoval se vydávání svého díla.
Opět plně činný byl až za normalizace, v roce 1972 spoluzakládal Svaz českých spisovatelů a v letech 1977–1982 byl jeho předsedou.[4]
Byl aktivní komunista.[5] V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před parlamentními volbami do Národního shromáždění.[6] Tento předvolební manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[5] V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[7] V roce 1977 podepsal „Antichartu“.
V roce 1973 mu byl udělen titul národní umělec.
Básnické prvotiny vydal roku 1924. V básních i próze vycházel ze svého dětství na Písecku (Slunce a chléb). Jeho tvůrčí názory byly blízké proletářské literatuře S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera. Jako kritik a publicista se zaměřoval obecně na kulturu, literaturu, výtvarné umění – sám také občas přispíval ilustracemi do časopisů a novin. Ilustroval i některé své knihy. Díky svému pobytu na Slovensku měl zájem i o tamější kulturu. V akci „Dar republice k IX. sjezdu KSČ“ sestavil a vydal v roce 1949 sborník První směna: Verše dělníků a pracujících.[8][3]