V dnešním světě zaujímá Josef Helfert ústřední místo v našich životech. Ať už jde o politiku, technologii, historii nebo jakoukoli jinou oblast zájmu, Josef Helfert je téma, které podnítí zájem a zvědavost milionů lidí po celém světě. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Josef Helfert, ponoříme se do jeho relevance, jeho dopadu na společnost a různých pohledů, které lze na toto téma mít. Od svého vzniku až po dnešní vývoj byl Josef Helfert předmětem debat, úvah a analýz a prostřednictvím tohoto článku se pokusíme objasnit různé aspekty, které jej obklopují.
Josef Helfert | |
---|---|
![]() Josef Mánes: Josef Helfert | |
Narození | 28. října 1791 Planá ![]() |
Úmrtí | 9. září 1847 (ve věku 55 let) nebo 9. září 1845 (ve věku 53 let) Mladá Boleslav ![]() |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Povolání | pedagog |
Zaměstnavatel | Univerzita Karlova |
Děti | Josef Alexander Helfert |
Příbuzní | Zdeněk Helfert (vnuk) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Helfert (28. října 1791 Planá[1] – 9. září 1845 Mladá Boleslav[2]) byl česko-rakouský právník, profesor pražské univerzity a průkopník památkové péče v Rakousku.
Narodil se v početné rodině koželuha, ale na doporučení učitelů studoval gymnázium v Chebu a od roku 1807 filosofii a práva v Praze. I když se musel živit kondicemi, už jako student rád cestoval a zajímal se o historické stavby. Po skončení studií roku 1814 krátce působil jako soudní praktikant ve Žluticích a v Praze, rozhodl se ale udělat doktorát, který po studiu v Praze získal roku 1817 ve Vídni, kde se stal asistentem římského a církevního práva. Roku 1818 byl jmenován profesorem rakouského soukromého práva v Olomouci a od května 1820 až do své smrti byl profesorem římského a církevního práva na pražské univerzitě. Roku 1819 se oženil a s Annou Schreinerovou měl pět dětí, z nichž však tři brzy zemřely. Jeho syn Josef Alexander Helfert byl významný historik a politik.
Kromě své profesorské práce vedl s velkým úspěchem Ústav pro učitelské vdovy a sirotky pražské arcidiecéze a roku 1828 se s Karlem Vinařickým a dalšími podílel na založení prvního českého odborného časopisu, Časopisu pro katolické duchovenstvo, kam také sám přispíval. Jeho články ovšem museli přátelé překládat do češtiny. Roku 1837 po smrti své ženy podnikl se syny velkou cestu po západní Evropě a snažil se prosadit ochranu historických památek i v Rakousku.[3]
Napsal přes 250 prací, zejména z oboru církevního práva, jemuž věnoval i své hlavní dílo, dvousvazkovou monografii, která se dočkala čtyř vydání. Už roku 1823 vydal ve Vídni knihu o „Stavbě, údržbě a opravách církevních budov“, kde se věnuje i otázkám památkové ochrany.