V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Jiří Olivier z Wallisu a jak nepředstavitelným způsobem ovlivnila naše životy. Jiří Olivier z Wallisu byla v průběhu historie předmětem zkoumání, sporů a obdivu a její vliv zasahuje prakticky do všech aspektů naší společnosti. Od svých počátků až po moderní vývoj zanechal Jiří Olivier z Wallisu v lidstvu nesmazatelnou stopu, zpochybňuje naše vnímání a vyvolává hluboké úvahy o tom, kdo jsme a kam směřujeme. Připojte se k nám na této cestě, abyste objevili důležitost Jiří Olivier z Wallisu v našich životech a ve světě kolem nás.
Jiří Olivier z Wallisu | |
---|---|
![]() Georg Oliver Graf Wallis, Kayserl: General Feld-Marschall. Mědirytina z doby po roce 1736 | |
Narození | 1673 Vídeň |
Úmrtí | 19. prosince 1744 (ve věku 70–71 let) Vídeň |
Bydliště | Vídeň |
Povolání | voják |
Choť | Marie Antonie z Götzenu Marie Terezie Kinská |
Děti | Jiří Štěpán Olivier z Wallisu |
Rodiče | Arnošt Jiří Olivier z Wallisu a Marie Magdalena Alžběta z Attemsu |
Příbuzní | František Pavel z Wallisu (bratr) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jiří Oliver hrabě Wallis, svob. pán z Carighmainu (německy Georg Olivier von Wallis, 8. únor 1673, Vídeň – 19. prosinec 1744, tamtéž) byl rakouský šlechtic ze starého irského rodu Wallisů (Walshů), císařský generál polní maršál, hlavní vojenský velitel Království obojí Sicílie a poslední správce Srbského království (habsburské korunní země).
Ačkoliv byl dobrým vojákem, v historii je spíše znám svou neúspěšnou kampaní a porážkou ve čtvrté, resp. sedmé rusko-rakousko-turecké válce z let 1735/37–1739, v jejímž důsledku habsburská monarchie navždy přišla o všechny oblasti na jih od Sávy, Dunaje a Jižních Karpat, které dvě dekády předtím dobyl Evžen Savojský.
Narodil se ve Vídni jako syn Arnošta Jiřího Oliviera z Wallisu a jeho manželky Marie Magdaleny Alžběty z Attemsu. Měl bratra Františka Pavla.
Pocházel ze starého irského rodu Wallisů (Walshů), jehož jedna větev z důvodu nábožensko-politického pronásledování opustila rodné panství Carighmain (dnes Carrickmines na jižním předměstí Dublinu) a přešla již roku 1612 do císařských služeb.
Díky vojenským úspěchům svého otce Arnošta Jiřího a zejména děda Oliviera, generálmajora a osobního komorníka císaře Leopolda I., měl mladý Jiří Olivier otevřené dveře ke kariéře. V 16 letech přišel jako páže na vídeňský dvůr; o rok později už vstoupil do císařské armády. V roce 1697, již v hodnosti kapitána, bojoval pod Evženem Savojským ve vítězné bitvě u Zenty. Během války o španělské dědictví sloužil v severní Itálii a roku 1707 se účastnil dobytí Neapole. Do roku 1713 se účastnil bitev ve Španělsku. Na konci války dosáhl hodnosti polního podmaršála.
V rakousko-turecké válce bojoval v letech 1716–18 opět pod velením prince Evžena v bitvě u Petrovaradína a o rok později velel třem plukům a byl odeslán do Neapole. Během války čtverné aliance patřil k rakouskému vojsku na Sicílii. Během bitev o Messinu byl raněn a krátce na to byl určen guvernérem této pevnosti až do roku 1727. V letech 1731–1734 byl guvernérem pevnosti Mohuč. V následné válce o polské následnictví bojoval v Itálii proti Francouzům.
Nešťastná rusko-rakousko-turecká válka znamenala zlom v jeho kariéře: během ní se stal nejvyšším velitelem císařských vojsk a jako takový nesl velkou odpovědnost za prohranou rozhodující bitvu u Grocky (1739), po níž musel být s Turky podepsán nevýhodný bělehradský mír. Vzápětí byl Wallis souzen spolu s dalšími veliteli a v únoru 1740 odsouzen k věznění v pevnosti Špilberk. Po nástupu Marie Terezie o osm měsíců později sice omilostněn, nicméně původní vojenské hodnosti již nezískal.
Zbytek života dožil na svých panstvích, především v Kladsku a středozápadních Čechách (Kolešovice, Petrovice, Zavidov a Vysoká Libyně).