Glazura
V dnešním článku se ponoříme do tématu Glazura, což je aspekt, o kterém se dlouho diskutuje. Glazura je téma, které vyvolalo velký zájem mezi odborníky i fanoušky a je klíčové pro pochopení jeho dopadu na různé aspekty moderní společnosti. V tomto článku budeme analyzovat různé přístupy, které byly přijaty ve vztahu k Glazura, a také jejich důsledky na osobní, sociální a globální úrovni. Kromě toho prozkoumáme některé z nejnovějších výzkumů o Glazura a prodiskutujeme možné důsledky pro budoucnost. Nakonec si tento článek klade za cíl nabídnout úplný a aktualizovaný pohled na Glazura s cílem poskytnout našim čtenářům hlubší pochopení tohoto velmi relevantního tématu.
Glazura je tenký sklovitý povlak na povrchu keramických výrobků.
Glazura se vyrábí rozemletím příslušných složek na jemný prášek, který se následně smíchá s vodou a takto nanáší na přežahnutý výrobek. Přežahnutý keramický střep (přežah se pálí obvykle v teplotě kolem 850 °C) je porézní a nasákavý a proto při máčení, nástřiku, natírání nebo jiném způsobu nanášení glazury nasaje glazuru na svůj povrch. Při ostrém výpalu (teploty nad 1050 °C) se z glazury odpaří voda a v bodě tání sline v kompaktní sklovitý povrch.
Chemické složení
Jedná se o křemičitany s přídavkem barvících oxidů a jiných chemických složek ovlivňujících barvu, lesk, tavnost aj.
Historie
V Egyptě a Mezopotámii byla rozvíjena výroba glazovaných výrobků již 4 000 let př. n. l.; nejstarší známé hliněné glazované (fajánsové) nádobí na světě pochází z Egypta, z období 3300 př. n. l. "Fajáns, často také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př. n. l. se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů."[1]
V Evropě (Bulharsko) nalézáme importovaný fajáns z helénistického období Egypta – z období 100 let př. n. l.[2] V západní Asii se fajáns objevila v 5. století, prostřednictvím Maurů se dostala do Španělska a odtamtud do Itálie. V Itálii se od roku 1466 vyráběla ve městě Faenza (odtud název fajáns), dále v Urbinu a ve Florencii.
