Dnes se Fluorescenční in situ hybridizace stalo tématem velkého zájmu a významu v různých oblastech společnosti. Jeho dopad a rozsah jsou stále patrnější v našem každodenním životě, což vyvolává debaty, studie a výzkumy, které se snaží dále porozumět jeho vlivu. Od svého vzniku upoutal Fluorescenční in situ hybridizace pozornost lidí všech věkových kategorií a profesí a stal se klíčovým bodem diskuse na rodinných setkáních, konverzacích u kávy a dokonce i v akademických kruzích. V tomto článku prozkoumáme některé z nejrelevantnějších aspektů Fluorescenční in situ hybridizace a jeho důležitost dnes, stejně jako možné důsledky, které má v budoucnu.
Fluorescenční in situ hybridizace (FISH, z angl. fluorescent in situ hybridisation) je cytogenetická metoda, která používá fluorescenčních sond, které se vážou pouze na ty části chromosomu s vysokým stupněm komplementarity. Byla vyvinuta biomedicínskými výzkumníky v raných 80. letech a je užívána pro detekci a lokalizaci přítomnosti nebo absence specifické DNA sekvence na chromosomech. FISH je často užívána pro nalezení specifických DNA vlastností pro účely genetického poradenství, medicíny a identifikaci druhů. FISH lze také použít pro detekci a lokalizaci specifické RNA (mRNA, IncRNA a miRNA) v buňkách, nádorových buňkách a tkáňových vzorcích. Preparáty pozorovány pod fluorescenčním mikroskopem.[1]
FISH umožňuje označit konkrétní místo na DNA, a to s rozlišením 500 000–10 000 000 nukleotidů (u tzv. „fibre FISH“ pouze 1000 nukleotidů). V současnosti je možné zvýraznit několik desítek sekvencí DNA v rámci jednoho buněčného jádra („multiplex FISH“). Metodou FISH je také možné obarvit telomery, centromery a různé inzerce. „RNA FISH“ je zase metoda, při níž se fluorescenční barvivo váže na konkrétní typ RNA molekul v buňce (sledování transkripce).[1]