Vladimír Šmeral

Dnes je Vladimír Šmeral velmi důležitým problémem, který ovlivňuje různé oblasti společnosti. Od svého vzniku až po dnešní vliv byl Vladimír Šmeral předmětem mnoha výzkumů, debat a diskuzí. Tento článek si klade za cíl důkladně prozkoumat všechny aspekty související s Vladimír Šmeral, od jeho důsledků v každodenním životě až po jeho význam v akademické a profesní oblasti. Prostřednictvím podrobné analýzy se budeme snažit lépe porozumět důležitosti Vladimír Šmeral v současné společnosti a jejímu trvalému dopadu do budoucna.

Vladimír Šmeral
Vladimír Šmeral v premiérovém nastudování Manon Lescaut (Světozor, 1940)
Vladimír Šmeral v premiérovém nastudování Manon Lescaut (Světozor, 1940)
Narození16. října 1903
Drásov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1982 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materKonzervatoř Brno
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Šmeral (16. října 1903, Drásov u Tišnova – 15. března 1982, Praha) byl český herec.

Život

Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně (1926–1933).[1] Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení,[2] a od roku 1936 vystupoval v Osvobozeném divadle.[3]

V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Tylova divadla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády).[4]

Vratislav-Klecina (Klettendorf)

Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou.[5] Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do pracovního koncentračního tábora Klettendorf, podobně jako Alfréd Radok a další.[6] Tábor Klettendorg se nacházel na území Polska v cukrovaru Klecina, části města Vratislav.

V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou,[7] se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížil[8] a tato se stala jeho osudovou láskou.[9] Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před Vánoci roku 1944 mrtvé.[10] Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové.[11] Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval.[12] Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech.[13]

V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka Nejedlého v Menzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice.

Hrob na Vyšehradském hřbitově

V letech 1949–1966 byl pedagogem na DAMU. Se svou manželkou Marianou, která byla tanečnicí, měl teprve v roce 1955 jediného syna Vladimíra, později vystudovaného právníka.

Politický postoj

Jako člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění. Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[14] Dále připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[15][16] V roce 1977 podepsal „Antichartu“. Komunistickým režimem byl oceňován.

Ocenění

Citát

„ Mezi divadelními umělci okupačních let vystoupili někteří, kteří zcela mimořádně dovedli rozeznět krásu – a živé významy – češtiny. Na prvním místě v povědomí těch, kdož tato léta žili, bylo Burianovo D, v němž tehdy působili dva virtuosové deklamace, Marie Burešová a Vladimír Šmeral, a v Národním divadle Růžena Nasková. “
—  František Černý [18]

Divadelní role, výběr

Televize

  • 1971 Rozsudek (seriál) – role: doktor Becher
  • 1971 Exekuce (TV komedie) – role: Lapuťa, stavitel a domácí

Odkazy

Reference

  1. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 363.
  2. ↑ Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112
  3. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
  4. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127
  6. ↑ PETRÁŠ, Jiří; SVOBODA, Libor. Československo v letech 1954–1962. 1. vyd. Praha, České Budějovice: Ústav pro studium totalitních režimů. Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2015. 651 s. ISBN 978-80-87912-24-9, ISBN 978-80-87311-57-8. Kapitola Pronikání židovské tematiky do československé kinematografie na přelomu 50. a 60. let, s. 151. 
  7. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70
  8. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, ISBN 80-86718-16-6
  9. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, ISBN 80-86718-16-6
  10. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, ISBN 80-86718-16-6
  11. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136
  12. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 ISBN 80-86718-16-6
  13. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360, ISBN 978-80-200-1502-0
  14. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  15. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. Tvorba . Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 . Roč. 17, čís. 8. Dostupné online. 
  16. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  17. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 367.
  18. ↑ František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, ISBN 80-200-0782-2

Literatura

Související články

Externí odkazy