Třetí konstantinopolský koncil
V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Třetí konstantinopolský koncil, vzrušujícího tématu, které upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a prostředí. Od svého vzniku vzbuzuje Třetí konstantinopolský koncil živý zájem o různé oblasti, ať už v akademické, vědecké, kulturní nebo společenské sféře. V průběhu historie měl Třetí konstantinopolský koncil významný vliv na způsob, jakým chápeme svět kolem nás, a jeho vliv je relevantní i dnes. Prostřednictvím tohoto článku prozkoumáme různé aspekty a perspektivy související s Třetí konstantinopolský koncil ve snaze lépe porozumět jeho důležitosti a relevanci v naší společnosti.
| Třetí konstantinopolský koncil | |
|---|---|
| Kdy | 680–681 |
| Uznávají jej | katolická církev, pravoslaví |
| Předchozí koncil | Druhý konstantinopolský koncil |
| Následující koncil | Druhý nikajský koncil |
| Svolal jej | císař Konstantin IV. Pogonatos |
| Předsedal mu | Konstantin IV. Pogonatos |
| Účastníků | asi 300 |
| Diskutované otázky | monotheletismus |
| Dokumenty a prohlášení | odsouzení monotheletismu |
| Přehled ekumenických koncilů | |
Třetí konstantinopolský koncil (7. listopadu 680 – 16. září 681) byl ekumenický koncil svolaný byzantským císařem Konstantinem IV. Pogonatem. Konal se v tzv. kopulovém sále císařského paláce.[1] Koncil obnovil jednotu východní a západní církve odsouzením monotheletismu (Kristus má jen jednu vůli), ke kterému se smířlivě choval i papež Honorius I. (625–638), rozhodnutím, že Kristus má vůle dvě. Závěry koncilu (odsouzení hereze i heretiků včetně Honoria) potvrdil papež sv. Lev II. (681–683), který odmítl Honoriovo odsouzení za herezi, ale za nedbalost – nepotlačení hereze.
Koncilu se zúčastnilo 174 účastníků, a to přesto, že již dva historické patriarcháty (alexandrijský a jeruzalémský) padly do rukou Arabů.[1]
Související články
Reference
- ↑ a b Archivovaná kopie. revue.theofil.cz . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-08.
