Tacitus (císař)

V dnešním světě se Tacitus (císař) stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra společnosti. Na osobní i profesní úrovni má Tacitus (císař) významný dopad na naše životy. Abychom tomuto fenoménu lépe porozuměli a nabídli širokou a podrobnou vizi, v tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Tacitus (císař). Od jeho počátků až po jeho vliv na současnost, včetně budoucích důsledků, se ponoříme do vyčerpávající analýzy, která se snaží toto velmi důležité téma objasnit. Doufáme, že prozkoumáním relevantních studií, posudků a dat poskytneme komplexní a obohacující pohled na Tacitus (císař), který mohou naši čtenáři považovat za užitečný a poučný.

Tacitus
Narození200
Terni
Úmrtíčerven 276 (ve věku 75–76 let)
Tyana
PříbuzníFlorianus (bratr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcus Claudius Tacitus (kolem 200[1] – červenec 276 Tyana) byl římský císař vládnoucí v letech 275–276. Byl posledním panovníkem ve 3. století, při jehož volbě hrál jistou roli senát. Jeho řazení k vojenským císařům platí proto jen zčásti.

Původ a kariéra

Tacitův původ a kariéru před nástupem na trůn lze jen velmi obtížně zrekonstruovat. Podle dnešních názorů se zdá, že měl kořeny v Podunají, byl spíše vojenským činitelem než civilistou a že ho do senátu přijali teprve v pokročilém věku.[2] Jisté je, že někdy před rokem 275 zastával funkci dodatečně zvoleného konzula (consul suffectus) a v rámci senátu si získal významné postavení (snad dokonce pozici prvního muže senátu, princeps senatus). Jeho ztotožňování s Aulem Caecinou Tacitem, řádným konzulem z roku 273, se dnes obecně nepřijímá.

O Tacitově manželství hovoří pouze jeden vysoce problematický pramen, aniž by ovšem uváděl manželčino jméno. Spolu s údajem o vícero synech, které prý císař měl, je tato informace považována za fikci.[3] Z příbuzných je jednoznačně doložen pouze Tacitův nevlastní bratr Florianus.

Proklamace za císaře

Po násilné smrti císaře Aureliana, který po sobě nezanechal žádné dědice, nebyl nikdo z armádních představitelů v pozici, aby mohl usilovat o následnictví. Vliv senátu natolik upadl, že bez souhlasu vojska nemohli nástupce ustanovit ani v Římě, a tak nastala kuriózní situace: špičky armády se obrátily na senátory, aby jmenovali nového císaře, ti to odmítli a delegovali právo volby zpět na armádu.[4] Mezitím v říši fakticky vládla vdova po Aurelianovi, Ulpia Severina, pro niž se ve všech provinciích razily mince.

Mezi vojskem a senátem došlo nakonec ke kompromisu a za císaře byl prohlášen bývalý konzul Tacitus, od něhož se dalo očekávat, že bude vůči senátu příznivě nakloněn. V době své volby se nový císař nacházel v Kampánii,[5] odkud se ihned odebral do Říma. Zprávy antických spisovatelů, že mezi Aurelianovou smrtí a proklamací Tacitovou uběhlo půl roku,[6] jsou nesprávné – ve skutečnosti šlo maximálně o dva měsíce (září / říjen – listopad / prosinec 275).[7]

Vláda

Jedním z prvních kroků císaře Tacita bylo jmenování bratra Floriana prefektem pretoriánů a potrestání vrahů předchozího vladaře Aureliana – ten byl zároveň prohlášen za boha. Podle očekávání se Tacitus choval s respektem vůči senátu, na reálné mocenské poměry ve 3. století to však žádný vliv nemělo. Tvrzení Historie Augusty, že senát vystupoval za Tacita opět samostatně a že odmítal některé císařovy návrhy,[8] je moderními historiky pokládáno za fikci.

Císař, který 1. ledna 276 nastoupil svůj řádný konzulát, musel brzy poté vytáhnout do boje. Gótové spolu s Heruly pustošili od podzimu maloasijské provincie, především Pontus, Kappadokii a Kilikii, a Tacitus byl nucen proti nim zasáhnout. Podle Historie Augusty se ozbrojenci obou etnik měli původně zúčastnit Aurelianovy výpravy proti Peršanům[9] a k loupení se odhodlali až pod dojmem následného bezvládí. Zonaras a Synkellos naopak hovoří o tom, že Aurelianus chystal válku proti Gótům,[10] nikoli proti Peršanům, což by znamenalo, že Tacitus jen realizoval záměry svého předchůdce.

V pramenech se neuvádí, kde došlo k bitvě mezi Římany a Germány, znám je pouze výsledek – vítězství císařských vojsk. Na zpáteční cestě do Říma pak Tacita v kappadocké Tyaně nečekaně zavraždili.[11] Motivem pachatelů byl údajně strach, že se Tacitus bude mstít za nedávnou vraždu svého příbuzného Maximina, místodržitele Sýrie.[12]

Poznámky a reference

  1. ↑ Zonaras XII, 28; Malalas XII, 301.
  2. ↑ Gerald Kreucher, Der Kaiser Marcus Aurelius Probus und seine Zeit, Stuttgart 2003, s. 108.
  3. ↑ Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 250.
  4. ↑ Aurelius Victor 35, 9–10; Historia Augusta, vita Aur. 40, 2–3; vita Tac. 2, 5–6.
  5. ↑ Zonaras XII, 28.
  6. ↑ Aurelius Victor 35, 10; Historia Augusta, vita Aur. 40, 4; vita Tac. 1, 1; 2, 1; 2, 6. Epitome de Caesaribus (35, 10) hovoří dokonce o sedmi měsících.
  7. ↑ Dokládají to především dochované egyptské papyry. Viz Gerald Kreucher, Der Kaiser Marcus Aurelius Probus, s. 104.
  8. ↑ Např. Historia Augusta, vita. Tac. 9, 6.
  9. ↑ Historia Augusta, vita Tac. 13, 3.
  10. ↑ Zonaras XII, 27; Synkellos 470.
  11. ↑ Epitome de Caesaribus (36, 1) má místo Tyany omylem Tarsos.
  12. ↑ Zonaras XII, 28; Kedrenos 264a.

Literatura

  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • KREUCHER, Gerald. Der Kaiser Marcus Aurelius Probus und seine Zeit. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2003. 298 s. Dostupné online. ISBN 3-515-08382-0. (německy) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

Předchůdce:
Aurelianus 		Znak z doby nástupu Římský císař
275–276 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Florianus