V tomto článku se tématu Simonetta Buonaccini budeme věnovat podrobně a vyčerpávajícím způsobem s cílem poskytnout čtenáři úplnou a srozumitelnou představu o tomto aspektu. Budou prozkoumány jeho původ, jeho vývoj v čase, jeho důsledky ve společnosti a jeho význam pro dnešek. Podobně budou analyzovány různé pohledy a budou předloženy relevantní údaje a statistiky na podporu předložených argumentů. Prostřednictvím této analýzy se snažíme nabídnout obohacující pohled, který vybízí k zamyšlení a debatě.
Simonetta Buonaccini | |
---|---|
![]() Simonetta Buonaccini | |
Rodné jméno | Ludmila Šebestová |
Narození | 21. března 1893 Pelhřimov ![]() |
Úmrtí | 29. května 1935 (ve věku 42 let) Praha ![]() |
Povolání | spisovatelka a básnířka |
Choť | Josef Dobiáš Július Bučan |
Rodiče | August Šebesta a Anna Ledecká |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Simonetta Buonaccini, vlastní jménem Ludmila Šebestová, provdaná Dobiášová, později Bučanová (21. března 1893 Pelhřimov[1] – 29. května 1935 Praha) byla česká básnířka.
Narodila se v rodině gymnaziálního profesora v Pelhřimově Augustina Šebesty (1860–1908). Její matka Anna, rozená Urbanidesová (1861–1944), přítelkyně Elišky Krásnohorské, se snažila literárně tvořit pod pseudonymem Anna Ledecká. Ludmila Šebestová vychodila v Pelhřimově měšťanskou školu, její další vzdělání bylo soukromé. Cestovala po Evropě, především po Itálii.[2] Z Itálie odvozovala i rodokmen své matky, která byla potomek rodu Urbanides z Benešova, tento rod se usídlil v Benešově roku 1625 původem z Benátek.[zdroj?]
Krásná, inteligentní žena byla často středem mužské společnosti – obdivovali ji mnozí známí současníci, například František Halas. Stala se z ní osobitá básnířka, která si svými lyrickými verši podmanila čtenáře i kritiku. Na milost ji vzal i nesmlouvavě přísný Arne Novák, spřátelila se s F. X. Šaldou se kterým si dopisovala až do smrti.[2]
V mládí se stala ženou svého krajana, historika a pozdějšího akademika Josefa Dobiáše, ale jejich manželství se rozpadlo.[3] Později se provdala za slovenského obchodníka z Banské Bystrice Júlia Bučana.
Památky na život této ojedinělé básnířky uchovávají v muzeu v Pelhřimově a v Památníku národního písemnictví.
Její básně byly převážně umístěné do exotických přímořských krajů. Její zážitky z cest po Francii, Tunisku a Itálii se odráží v celém díle a také v pseudonymu. Spolu s Jarmilou Urbánkovou tvořily vrchol lyrických básnířek meziválečného období.
Ještě v roce 1935 nebyla všeobecně známá autorčina pravá identita, jak vyplývá z kritiky Miroslava Rutteho, uveřejněné tři měsíce před její smrtí.[5]