V dnešním článku se ponoříme do tématu Ostpolitik, problému, který v poslední době vyvolal debaty a kontroverze. Od svých počátků až do současnosti je Ostpolitik předmětem studia odborníků v oboru, kteří jeho pochopení věnovali nespočet hodin výzkumu. V tomto článku budeme zkoumat různé aspekty související s Ostpolitik, od jeho dopadu na společnost až po možná řešení a alternativy, které byly navrženy. Naším cílem je poskytnout holistickou a úplnou vizi Ostpolitik a nabídnout čtenáři podrobnou a přísnou analýzu, která umožní hluboké pochopení tohoto tématu, které je dnes tak důležité.
Neue Ostpolitik (německy „nová východní politika“), nebo zkráceně Ostpolitik je termín označující normalizaci vztahů mezi Spolkovou republikou Německo (SRN, nebo také „západní Německo“) a východoevropskými státy, především Německou demokratickou republikou (NDR, nebo také „východní Německo“). Duchovním otcem Neue Ostpolitik byl zápodoněmecký novinář a sociálnědemokratický politik Egon Bahr, který ji nastínil ve svém projevu „Wandel durch Annäherung“ (změna sblížením), proneseném roku 1963 na Evangelické akademii v Tutzingu. Tuto politiku začal aktivně prosazovat Willy Brandt, čtvrtý spolkový kancléř v letech 1969–1974.
Ostpolitik se snažila opustit přístup prosazovaný Křesťanskodemokratickou unií (CDU), která byla západoněmeckou vládní stranou v letech 1949 až 1969. Křesťanští demokraté pod vedením Konrada Adenauera a jeho nástupců se pokoušeli bojovat s komunistickým režimem východního Německa, zatímco Brandtovi sociální demokraté měli za cíl dosažení určitého stupně spolupráce s východním Německem.
Termín Ostpolitik se následně začal užívat také pro soudobé snahy papeže Pavla VI. o navázání vztahů s východoevropskými státy. Podobný termín Nordpolitik někdy označuje podobnou sbližovací politiku mezi Severní a Jižní Koreou započatou v 80. letech 20. století.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ostpolitik na anglické Wikipedii.