Národní fronta Čechů a Slováků

V dnešním světě se Národní fronta Čechů a Slováků stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, historickému významu nebo vlivu na populární kulturu, Národní fronta Čechů a Slováků i nadále přitahuje pozornost milionů jedinců po celém světě. S historií sahající do staletí se Národní fronta Čechů a Slováků vyvíjel a přizpůsoboval změnám a pokroku moderní společnosti. V tomto článku do hloubky prozkoumáme vše, co souvisí s Národní fronta Čechů a Slováků, od jeho počátků až po jeho současný dopad na různé aspekty každodenního života.

Národní fronta Čechů a Slováků
Logo
ZkratkaNF
Datum založeníbřezen 1945
Datum rozpuštění7. února 1990
SídloÚstřední výbor NF, Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní fronta Čechů a Slováků (NF ČSSR) bylo sdružení politických stran (později byly do něj přijaty i další organizace), které bylo založeno za účelem převzetí řízení státu po druhé světové válce. V podstatě se jednalo o nejdéle fungující politickou koalici na území Československa.[1][2]

Historie

Exilové vlády ČSR

Ustanovení Národní fronty se datuje od moskevských porad v březnu 1945 při jednání o Košickém vládním programu. Již tehdy se tam ukázalo, že se Benešova exilová vláda neprosadí. Od začátku měla v Národní frontě značný vliv Komunistická strana Československa, která ji využila k usnadnění převzetí moci. Svou moc definitivně posílila 4./5. dubna 1945, kdy se prosadila vůči londýnskému Prozatímnímu státnímu zřízení a dohodla se i na vyhlášení Košického vládního programu. Jejím předsedou byl Zdeněk Fierlinger (ČSSD) (viz První vláda Zdeňka Fierlingera) od 5. dubna 1945 do 6. listopadu 1945, kdy ji nahradila druhá Fierlingerova vláda.[2]

Národní fronta Čechů a Slováků

Národní fronta Čechů a Slováků (1945–1948)

Systém Národní fronty umožňoval kandidovat do voleb v roce 1946 pouze stranám sdruženým v této organizaci. Vyloučena byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci) a národní demokraté. Mnoho z bývalých voličů agrárníků pak na svou stranu získali komunisté.[2][3]

Po volbách, které vyhrála KSČ, byly všechny strany Národní fronty přizvány k podílu na moci (tj. neexistovala žádná povolená opoziční strana).[2]

Obrozená Národní fronta Čechů a Slováků (1948–1990)

Volební agitace politických stran národní fronty na českém území z roku 1946 (zleva symboly komunistů, lidovců, sociálních demokratů a národních socialistů)
Volební agitace politických stran národní fronty na českém území z roku 1946 (zleva symboly komunistů, lidovců, sociálních demokratů a národních socialistů)
Znak obrozené Národní fronty Čechů a Slováků po únoru 1948
Znak obrozené Národní fronty Čechů a Slováků po únoru 1948
Hlavní úkoly z návrhu volebního programu Národní fronty v hlavním městě Praze 1986–1990
Hlavní úkoly z návrhu volebního programu Národní fronty v hlavním městě Praze 1986–1990

Po únorovém puči 1948 se Národní fronta fakticky stala politickým instrumentem absolutní moci KSČ. Národní fronta byla tzv. obrozena od vedení demokratických stran, která poté působila v exilu. ČSSD byla sloučena s KSČ, ostatní strany byly zbaveny své původní úlohy – staly se pouhými přisluhovači KSČ. Do Národní fronty byly začleněny všechny veřejně působící společenské organizace. Do voleb vstupovala tzv. Jednotná kandidátka Národní fronty – NF jmenovala do každého volebního obvodu jednoho svého kandidáta, kterého pak voliči ve volbách mohl buď potvrdit, nebo odmítnout (tato možnost volby však byla čistě teoretická, v praxi byli kandidáti vždy drtivou většinou hlasů schváleni). Teoreticky se o nominaci do voleb mohl v každém obvodě ucházet libovolný počet osob, z nichž by pak daná územní organizace NF vybrala v primárních volbách konečného kandidáta. K tomu však po roce 1948 v žádném obvodě ani jednou nedošlo, navržen a formálně schválen byl vždy jen jeden kandidát, jehož příslušnost k jedné ze složek NF závisela na předem dohodnutém klíči, přičemž výraznou početní převahu měli členové KSČ a KSS (členy těchto stran byli navíc i mnozí kandidáti, navržení jinými komponenty NF, například odbory či profesními zájmovými svazy). Pouze kandidát NF se mohl ucházet o mandát v zastupitelských sborech na všech úrovních státního aparátu (rozdíl mezi státní správou a samosprávou neexistoval).[2]

Zákon č. 113/1967 Sb. měl umožnit volit ve volebních obvodech 4–8 poslanců. Tento systém však nebyl nikdy použit.

NF ukončila činnost 7. února 1990.[2]

Seznam složek Národní fronty ČSSR (1973–1990)

Členové:[2]

Seznam složek Národní fronty České socialistické republiky

Členové:[2]

Seznam složek Národní fronty Slovenské socialistické republiky

Členové:[2]

Čelní představitelé Národní fronty

Přehled čelných představitelů Ústředního (akčního) výboru Národní fronty (ÚV NF).[2][4]

Předseda ÚV NF ČSSR:

Generální tajemník (generální sekretář) ÚV NF ČSSR:

Úřadující místopředseda ÚV NF ČSSR:

Předseda ÚV NF ČSR:

Úřadující místopředseda ÚV NF ČSR:

Generální tajemník ÚV NF ČSR:

Předseda ÚV NF SSR:

Generální tajemník ÚV NF SSR:

Odkazy

Reference

  1. ↑ Vznik Národní fronty Čechů a Slováků. ČT edu . Česká televize . Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j KŘESŤAN, Jiří; KAHUDA, Jan. Národní fronta (1945–1990) . Praha: Národní archiv, 2018 . (Paginae historiae 26/2, 2018: Dobrovolné organizace II; ISSN 1211-9768). Dostupné online. 
  3. ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 250–251. 
  4. ↑ RAJLOVÁ, Lucie; KŘESŤAN, Jiří. ROZHOVOR S Prof. JUDr. VÁCLAVEM PAVLÍČKEM, CSc. . Praha: Národní archiv, 2018-02 . (Datum a místo rozhovoru: 7. března 2018, Praha; Paginae historiae 26/2, 2018: Dobrovolné organizace II; ISSN 1211-9768). Dostupné online. 

Literatura

  • KAPLAN, Karel. Národní fronta 1948 - 1960. Praha: Academia, 2012. 912 s. ISBN 978-80-200-2074-1. 
  • Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Praha: Ministerstvo informací, 1945. 48 s. 

Související články

Externí odkazy

Vlády Československa a vlády na jeho území 1938–1945
České země
Druhá republika

1938 Jan Syrový II • 1938–1939 Rudolf Beran I

Protektorát

1939 Rudolf Beran II • 1939–1942 Alois Eliáš • 1942–1945 Jaroslav Krejčí • 1945 Richard Bienert

Státní znak Československa
Slovensko
Druhá republika

1938 Jozef Tiso I • 1938–1939 Jozef Tiso II • 1939 Jozef Tiso III • 1939 Jozef Sivák • 1939 Karol Sidor

První Slovenská republika

1939 Jozef Tiso IV • 1939–1944 Vojtech Tuka • 1944–1945 Štefan Tiso

Podkarpatská Rus
Druhá republika
Karpatská Ukrajina
exilové vlády
Londýn

1940–1942 Jan Šrámek I • 1942–1945 Jan Šrámek II

Moskva
Vlády Československa 1945–1992
Poválečné Československo

1945 Zdeněk Fierlinger I • 1945–1946 Zdeněk Fierlinger II • 1946–1948 Klement Gottwald I

Státní znak ČSSR
Únor 1948, 50. léta
60. léta

1960–1963 Viliam Široký III • 1963–1968 Jozef Lenárt

Pražské jaro
Normalizace
Sametová revoluce

1989–1990 Marián Čalfa I

ČSFR

1990–1992 Marián Čalfa II • 1992 Jan Stráský