Kinetické umění

V tomto článku podrobně prozkoumáme téma Kinetické umění, analyzujeme jeho původ, vývoj a význam v dnešní společnosti. Seznámíme-li čtenáře s historií a kontextem Kinetické umění, ponoříme se do jeho mnoha aspektů a dimenzí, od jeho kulturních dopadů po jeho implikace v každodenním životě. Prostřednictvím komplexního přístupu prozkoumáme různé perspektivy a názory na Kinetické umění a poskytneme panoramatický pohled, který nám umožní pochopit jeho důležitost v současném panoramatu. Doufáme, že na konci tohoto čtení čtenáři získají úplnější a obohacenější chápání Kinetické umění a zároveň pocítí motivaci přemýšlet o jeho vlastním významu a relevanci v jejich životech.

Kinetické dílo George Rickeyho Čtverec ze čtyř čtverců (1969) v Neue Nationalgalerie Berlín

Kinetické umění neboli kinetismus je moderní výtvarný směr, založený na vytváření pohyblivých soch. Pohyb těchto objektů nebo jejich částí je dosažen např. skrytým motorkem, využitím magnetů nebo větru, některé objekty uvádějí do chodu sami návštěvníci výstavy.

Historie

Průkopníkem kinetického umění byl Marcel Duchamp se svými Readymades, jako bylo Kolo od bicyklu: skutečné kolo volně zavěšené v prostoru a otáčející se (rok 1913). Avantgardní umělci byli fascinováni stroji, usilovali o zachycení pohybu jako určujícího motivu moderního života. Prvky kinetismu využíval ruský konstruktivismus (Naum Gabo, Vladimir Tatlin), Man Ray pod vlivem dadaistů zavěšoval do průvanu papírové spirály, László Moholy-Nagy vydal v roce 1923 Manifest kinetického sochařství, v němž požadoval, aby umělecké dílo působilo na vnímatele maximálně dynamicky, pomocí pohybových a světelných efektů. Při vytváření kinetického umění se vtipně využívají různé fyzikální zákony, např. Alexander Calder sestavoval své takzvané mobily ze zavěšených barevných plíšků, jejichž přesně vypočítanou rovnováhu narušilo i neznatelné proudění vzduchu.[1] Americký vynálezce Frank Malina zase dosahoval neobvyklých vizuálních efektů pomocí elektricky vyráběných světelných paprsků.[2] Dalšími významnými představiteli kinetismu jsou Gyula Kosice, Jean Tinguely, Yaacov Agam, Theo Jansen, Victor Vasarely, Heinz Mack, Arthur Ganson nebo členové pařížské skupiny Groupe de Recherche d’Art Visuel. Jedním z průkopníků kinetického umění byl i litoměřický rodák Franz Čižek.[3]

Metropolis II, Chris Burden, Los Angeles County Museum of Art
Klikující autobus od Davida Černého, pro londýnskou olympiádu 2012

Průkopníkem českého kinetického umění byl Zdeněk Pešánek, který vydal v roce 1941 teoretickou práci Kinetismus.[4] Na jeho tvorbu navázali Radoslav Kratina nebo Stanislav Zippe. Mediálně známými případy kinetického umění jsou Pražský metronom (autor Vratislav Karel Novák) nebo Klikující autobus na londýnské olympiádě (autor David Černý).

Na kinetické umění navázal happening, tedy umělecké dílo odehrávající se v konkrétním čase a postavené na zapojení publika. Odnoží kinetismu je op-art, malířský styl pracující s optickou iluzí prostoru a pohybu.

Reference

  1. ↑ Alexander Calder a Vesmír výstavní chloubou Říma. DesignMag.cz . . Dostupné online. 
  2. ↑ Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara - Posel světla / Kinetické umění Franka Maliny. fdu.zcu.cz . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-23. 
  3. ↑ KAISER, Maximilian. Der Schritt in den Raum: Plastiken und Architekturutopien der Avantgarde im Wien der Zwischenkriegszeit . Vídeňská univerzita, 2010 . Diplomová práce. Dostupné online. (německy) 
  4. ↑ Zdeněk Pešánek byl poslem světla a pohybu, jehož doba nepochopila. iDNES.cz . 2013-09-13 . Dostupné online. 

Literatura

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
  • In: PETER, Weibel; HAVRANEK, Christelle. Kinetismus : 100 let elektřiny v umění. Praha: Kunsthalle Praha Services, 2022. Vydáno ke stejnojmenné výstavě konané od 22. února do 29. srpna 2022 v Kunsthalle Praha. ISBN 978-80-908258-2-6.

Externí odkazy