Dnes je Kadence (hudba) téma široce diskutované a analyzované v různých oblastech společnosti. Jeho dopad zasáhl do různých oblastí, od zdraví po technologie, politiku a ekonomiku. Kadence (hudba) vyvolal řadu debat a kontroverzí, které zdůraznily důležitost jeho studia a porozumění. V průběhu let se Kadence (hudba) vyvíjel a přizpůsoboval změnám a výzvám, kterým čelil, a stal se tématem zájmu odborníků i fandů. V tomto článku podrobně prozkoumáme různé aspekty a dopady Kadence (hudba) s cílem poskytnout kompletní a aktualizovanou vizi tohoto tématu, které je dnes tak relevantní.
Kadence (z latinského cadentia / cadere = padat) v hudební harmonii představuje druh závěru, tedy určitou posloupnost akordů základní tóniny, kterou se zakončuje hudební myšlenka nebo celá skladba.
Další význam výrazu kadence (italsky cadenza) označuje melodický, intonační nebo rytmický úsek skladby, používá se i pro označení krátkých virtuózních částí v koncertech nebo áriích. Jeho délka se může pohyovat v rozmezí jednoho až několika desítek taktů.
Závěrečným akordem kadence je nejčastěji tónika. Nejjednodušší kadencí je postup T-S-D-T (tónika-subdominanta-dominanta-tónika). Z tónů těchto tří základních akordů lze složit celou diatonickou stupnici. Doprovody jednoduchých písní bývají často tvořeny pouze těmito třemi akordy.
U koncertů pro sólové nástroje s orchestrem znamená kadence také sólovou vložku, která se vkládá většinou do první věty. Její začátek bývá vyznačen harmonickou kadencí a vložka jí také končí. Původně byla ve skladbě pouze vyznačena a dávala tak interpretovi příležitost, aby volnou improvizací předvedl svoji virtuozitu. Od doby Mozartovy se autorovy kadence zapisují a u Beethovenových koncertů (klavírní koncert Es dur) jsou pevnou součástí partitury.[1]