V dnešním světě se Juan Nicasio Gallego stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, historickému významu nebo vlivu na populární kulturu, Juan Nicasio Gallego i nadále přitahuje pozornost milionů jedinců po celém světě. S historií sahající do staletí se Juan Nicasio Gallego vyvíjel a přizpůsoboval změnám a pokroku moderní společnosti. V tomto článku do hloubky prozkoumáme vše, co souvisí s Juan Nicasio Gallego, od jeho počátků až po jeho současný dopad na různé aspekty každodenního života.
Juan Nicasio Gallego | |
---|---|
![]() | |
Narození | 14. prosince 1777 Zamora |
Úmrtí | 9. ledna 1853 (ve věku 75 let) Madrid |
Povolání | kněz, politik, básník, překladatel |
Národnost | španělská |
Alma mater | Universidad de Salamanca, Universidad de Santa Catalina |
Období | osvícenství, preromantismus |
Žánr | ódy, elegie, sonety |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Juan Nicasio Gallego (14. prosince 1777, Zamora – 9. ledna 1853, Madrid) byl španělský kněz, politik, básník a překladatel, v jehož klasicistním díle je možno najít silné preromantické prvky.[1]
Svá studia na několika univerzitách zakončil roku 1800 doktorátem v oboru filosofie a občanského a kanonického práva. Roku 1804 byl vysvěcen na kněze a roku 1805 se stal dvorním kaplanem. Spřátelil se s Juanem Meléndezem Valdésem a dalšími předromantickými básníky (Nicasio Álvarez de Cienfuegos, Manuel José Quintana). Pozornost na sebe obrátil roku 1808 elegiemi a vlasteneckými ódami, kterými podporoval boj proti francouzské okupaci Španělska. [2][3]
Následně se přestěhoval do Cádizu a stal se poslancem cádizských generálních kortesů (španělský exilový parlament a vláda, která roku 1812 přijala ústavu). Po návratu krále Ferdinanda VII. na španělský trůn byl pro své liberální názory pronásledován, jeden a půl roku vězněn a čtyři roky strávil ve vyhnanství. Roku 1820 byl omilostněn. Byl jmenován arciděkanem ve Valencii a kanovníkem v Seville a později státním radou. Stal se také členem královských akademií Real Academia de Bellas Artes de San Fernando a Real Academia Española.[4][3]
Své básně (hlavně ódy, elegie a sonety) publikoval především časopisecky (například v Memorial Literario). Vyznačují se básnickou hloubkou a vřelostí citů, jejichž bouřlivé výlevy jsou mnohdy až romantické. Knižního vydání se dočkaly až po básníkově smrti roku 1854 jako Obras Poéticas (Básnická díla). Význam pro rozvoj španělského romantismu má jeho historická pověst El Conde de Saldaña (1826, Hrabě de Saldaña) a jeho překlad Ossianových zpěvů a Manzoniho románu Snoubenci.[1][5]