Tento článek se bude zabývat tématem Jiří Kaše, které vyvolalo četné diskuse a vzbudilo zájem různých sektorů společnosti. Jiří Kaše je aktuální téma, které je předmětem studia a výzkumu v různých kontextech a disciplínách. V průběhu času prošel Jiří Kaše různými proměnami a získal různé významy, což z něj dělá téma velké složitosti a šíře. Proto je nezbytné do hloubky analyzovat různé aspekty a dimenze, které Jiří Kaše zahrnuje, abychom pochopili jeho rozsah a dopad v různých oblastech. Zkoumáním jeho původu, vývoje a důsledků má nabídnout komplexní a objektivní vizi Jiří Kaše s cílem přispět k pochopení a reflexi tohoto tématu.
Jiří Kaše | |
---|---|
![]() | |
Narození | 6. srpna 1946 Josefov nebo Josefov |
Úmrtí | 31. března 2022 (ve věku 75 let) |
Povolání | historik umění, památkář a vysokoškolský učitel |
Témata | dějiny umění |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jiří Kaše (6. srpna 1946 Josefov – 31. března 2022[1]) byl český historik umění.
Po absolvování studia dějin umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1972–1983 pracoval v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody na Malém náměstí 13 (nyní pracoviště Národního památkového ústavu Na Perštýně), kde vedl oddělení dokumentace památek. Zde mimo jiné odborně zdokumentoval skulptury M. B. Brauna v klementinském chrámu sv. Klimenta, z nichž připravil vůbec první samostatnou výstavu tohoto umělce. Následně zpracoval Braunovy plastiky z Kuksu v monografii Braunův Betlém.[2] Krátce nastoupil k aspirantuře do Národní galerie v Praze. V letech 1984–1991 pracoval ve Státních restaurátorských atelierech Praha. V této době realizoval kromě jiného rozsáhlou akci restaurování kamene orloje a podvěží Staroměstské radnice. Byl také vědeckým tajemníkem odborné komise pro dokumentaci, průzkum a restaurování románské ostatkové skříně sv. Maura.[zdroj?] V souvislosti se záchranou nástěnných maleb Josefa Váchala v litomyšlském Portmoneu stál roku 1993 u vzniku restaurátorské školy v Litomyšli, která byla později povýšena na Fakultu restaurování Univerzity Pardubice a kde až do své smrti působil na katedře humanitních věd.
Hlavní osou jeho odborného zájmu byla středoevropská výtvarná kultura od 17. do 19. století, zejména barokní sochařství, teoretické a praktické aspekty restaurování a památkové péče. Své znalosti v zásadním syntetickém přehledu vložil do devátého svazku ediční řady Velkých dějin zemí Koruny české, věnovanému českému baroku z let 1683–1740.[3]
Spolu s muzikologem Juliem Hůlkem byl zakladatelskou osobností absurdního "vědeckého" oboru – řimsologie.[4] Byl doktorem řimsologie[zdroj?] a praktikujícím řimsologem.