Ve světě Citová výchova existuje široká škála témat, diskuzí a názorů, které se točí kolem jejich relevance a dopadu na společnost. Citová výchova je již dlouhou dobu předmětem zájmu a diskusí, které generují nekonečné výzkumy, analýzy a úvahy jak na akademické půdě, tak v široké veřejnosti. Jeho vliv se rozšiřuje do různých oblastí, od politiky a ekonomiky po kulturu a technologie, z nichž každá přináší jedinečný pohled na význam a důležitost Citová výchova v našem každodenním životě. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Citová výchova a jeho dopad na současnou společnost s cílem nabídnout panoramatický pohled na jeho složitost a dopad na naše životy.
Citová výchova (někdy také emocionální výchova) je jednou ze základních složek výchovy. Nelze ji však chápat jako samostatnou složku rovnocennou složkám mravní, tělesné, estetické, rozumové a pracovní výchovy dle tradičního pojetí, jelikož se objevuje v určité míře ve všech těchto složkách. Výchova ovlivňuje ovládání citů a emocí, jejich projevy, ale také rozvíjí citovou sféru. Jde zejména o formování citové sféry, ale také o synergii působení citů a jejich využití vedoucí ke zvýšení efektivity výchovy. Využití emocionální sféry ve výchově je velice důležité, jelikož tato citová sféra je součástí samotné osobnosti a váže se na obecnou stránku výchovy jako takové.[1]
Sociální chování je reakce na dané normy společnosti a jejího způsobu života za určitých ekonomických a sociálních podmínek. Základem sociálního chování jsou emocionální postoje, kdy jde o přijetí stanoviska prostřednictvím citového impulsu. Při přijímání skutečnosti člověk vyhodnocuje, který postoj z obou polarit (emociálně kladné či záporné zaměření) zaujme a jaká bude jeho intenzita a kde bude hranice mezi těmito póly.
Reakce na normy společenského způsobu života, které prospívá společnosti a odpovídá požadovaným normám, ale i jednotlivci a jeho potřebám.[1]
Emoční inteligenci lze vysvětlit jako souhrn dovedností, znalostí a postojů v citové (emocionální) oblasti, pojednává tedy o postojích a hodnotách člověka, které se vážou na celou společnost. Často je nazývána jako sociálně emocionální kompetence.
Do kompetencí emoční inteligence lze zařadit například:
Sociálně-emocionální kompetence, často označované jako SEL – Social and Emotional Learning, se týkají morálního jednání, vztahových a sociálních dovedností a vědomí, seberegulace a sebeuvědomování. SEL je při výchově vhodný zejména díky tomu, že podporuje prosociální chování, snižuje závislosti a chování v rozporu se společenskými normami, dále má pozitivní vliv například u dětí na školní prospěch a dokonce i na duševní zdraví.[2]
Je proces, při kterém si člověk osvojuje využívání svých dovedností, postojů a znalostí, aby dosáhl ovládáním vlastních emocí, chápání emocí druhých, empatie a prováděl eticky přijatelná rozhodnutí.
Sociálně emocionální učení podle CASEL (Collaborative for Academic, Social and Emotional Learning)