Bitva na Kolubaře

Bitva na Kolubaře
konflikt: První světová válka
Mapa znázorňující třetí rakousko-uherskou invazi do Srbska, listopad – prosinec 1914
Trvání	16. 11. – 15. 12. 1914
Místo	Poblíž města Lajkovac
Souřadnice	44°22′6″ s. š., 20°9′33″ v. d.
Výsledek	vítězství Srbska
Strany
Srbsko Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Velitelé
Radomir Putnik Živojin Mišić Stepa Stepanović Pavle Jurišić Šturm Miloš Božanović Oskar Potiorek, generál Liborius von Frank
Síla
cca 400 000 mužů 450 000 mužů
Ztráty
cca 133 000 mužů ~22 000 padlých ~92 000 zraněných ~19 000 zajatých cca 224 000 mužů ~28 000 padlých ~120 000 zraněných ~76 000 zajatých
Bojiště Místo svedené bitvy v Srbsku
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na Kolubaře patří mezi válečná střetnutí rakousko-uherské armády s početně slabší a hůře vyzbrojenou armádou Srbska, která se uskutečnila v prvém válečném roce 1914. Bitva byla součásti třetí ofenzivy v srbské kampani, která ale Rakousku-Uhersku v podstatě žádný územní zisk nepřinesla.

Úkolem bylo překročit řeku Kolubaru a obsadit železniční trať z Valjeva do Obrenovace a ztížit tak zásobování srbské armády. Tento plán se jevil, vzhledem k menšímu počtu a hůře vyzbrojenému protivníkovi, rakousko-uherskému generálovi Oskaru Potiorkovi celkem reálný.

Dobře vyzbrojená rakousko-uherská vojska, tvořená 5. a 6. armádou, o síle asi 450 000 mužů se soustředila na pravém břehu řeky Kolubary. Dne 16. 11. 1914 řeku překročila a chystala se důležitou železniční trať vedoucí do Bělehradu obsadit.

Protivníkem, který jim v tom chtěl rozhodně zabránit, byla slaběji vyzbrojená a méně početná srbská armáda čítající jen asi 250 000 mužů. Do boje byla vedená polním maršálem náčelníkem generálního štábu Radomirem Putnikem a polním maršálem Živojin Mišićem. Ti si byli vědomi svých slabin a promyšleně zaujali pozice na jižním návrší.

K rozhodujícímu okamžiku došlo 3. 12. kdy Srbové nečekaně zaútočili na teprve přesunující se rakousko-uherské jednotky k plánovanému místu bitvy a způsobili nepříteli nečekané ztráty. O dva dny později Srbové opět úspěšně zaútočili a prolomili početnou a zdánlivě silnou rakousko-uherskou obranu. Následujícího dne, 3. 12. 1914, Potiorek zavelel k ústupu a obzvláště krvavá bitva na Kolubaře byla u konce.

Srbové vítězství využili a do 15. 12. 1914 vytlačili rakousko-uherská vojska z již předtím obsazeného Bělehradu a donutili protivníka ustoupit až za řeku Sávu. Prohraná bitva na řece Kolubaře způsobila, že zájem vrchního velení ve Vídni o srbskou frontu opadl a hlavní rakousko-uherské vojenské síly byly přesunuty na ruskou frontu.

Výsledek bitvy byl tragický především pro Rakousko-Uhersko, které při ní ztratilo kolem 224 000 vojáků (28 000 bylo zabito, 120 000 zraněno a 76 000 zajato). Přišlo také při kvapném ústupu o nemalé množství vojenského materiálu. Mezi padlými bylo i mnoho Čechů. Např. 91. pěší pluk Rakousko-uherské armády, který byl součástí 9. pěší divize, která byla součástí VIII. sboru a 5. armády, zde měl 179 mužů padlých, 891 jich bylo raněno, 324 mužů bylo nezvěstných.^[1] Ztráty v srbské armádě byly podstatně menší, ztratili "pouze" asi 133 000 vojáků (22 000 bylo zabito, 92 000 zraněno a 19 000 zajato).

Velitel rakousko-uherské armády Oskar Potiorek byl ve věku 62 let zbaven velení a pensiován; dožil se 80 let. Mimo této bitvy bylo mu vyčítáno i špatné velení při bitvě u Ceru a také lehkovážnost kterou napomohl ke spáchaní sarajevského atentátu na Ferdinanda d'Este.

Téměř 50 000 padlých vojáků bylo společně, bez rozdílu národností, uloženo do krypty chrámu svatého Dimitrije v Lazarevaci a do krypty klášterního kostela svatého Jiří v Ćeliji. Nejkrvavější část bitvy proběhla právě mezi těmito, asi 5 km od sebe vzdálenými místy.^[2][3][4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva na Kolubaře na Wikimedia Commons