Vilém II. Dlouhý meč

V dnešním světě se Vilém II. Dlouhý meč stal tématem velkého zájmu a významu v různých oblastech. Rostoucí význam Vilém II. Dlouhý meč vyvolal ve společnosti debatu a vyvolal rostoucí zájem o pochopení jeho důsledků. Z různých úhlů pohledu se Vilém II. Dlouhý meč stal předmětem studia a výzkumu, což dalo vzniknout četným analýzám a úvahám, které se snaží pochopit jeho dopad a rozsah. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Vilém II. Dlouhý meč, prozkoumáme jeho vliv v různých kontextech a jeho roli v současné společnosti.

Vilém II. Dlouhý meč
hrabě ze Salisbury
Portrét
Nákres náhrobku v katedrále v Salisbury
Narození1212?
Úmrtí8. února 1250
Al-Mansura
Pohřbenkatedrála v Salisbury
ManželkaIdoine z Camville
PotomciEla
Vilém III. Dlouhý meč
Richard
Edmund
DynastiePlantageneti
OtecVilém Dlouhý meč
MatkaEla ze Salisbury
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vilém II. Dlouhý meč (anglicky William II Longespée, francouzsky Guillaume Longue-Épée, 1212?8. února 1250, Al-Mansura) byl hrabě ze Salisbury, vnuk anglického krále Jindřicha II. a křižák. Svou hrdinskou smrtí u Mansúry si vysloužil pověst mučedníka.

Život

Obrácený erb Viléma ze Salisbury a jeho duše v podobě holubice (dobová iluminace)

Narodil se jako syn Viléma, levobočka anglického krále Jindřicha II. a Ely, jediné dcery a dědičky Viléma ze Salisbury. V červnu 1240 se připojil ke svému bratranci Richardovi při výpravě do Svaté země[1] a o devět let později znovu pozvedl kříž společně s výpravou Ludvíka IX. Měl s sebou 200 rytířů a k hlavnímu vojsku se připojil na podzim 1249.[2] V únoru následujícího roku se zúčastnil katastrofální bitvy u Mansúry, kde našel svou smrt.

Kronikář Matouš Pařížský zmiňuje, že Vilém se po ústupu z města přiklonil k názoru templářského velmistra Viléma ze Sonnacu a radil k opatrnosti. Robert z Artois jej označil za zbabělce a „anglického ocáska“.[3] Oba Vilémové strženi vznětlivým Robertem z Artois znovu vpadli do města, což se většině vojáků stalo osudným.[4]

Dnes pojedu tak daleko, že se žádný Francouz neodváží za mnou ani k ocasu mého koně!
— Vilém Dlouhý meč[3]
Když jim přišlo na mysl vrátit se, Turci je v úzkých ulicích města Mansurah zasypali trámy a břevny.
— Jean de Joinville [5]

Vilémova matka Ela, v tu dobu již v klášterním ústraní, údajně měla den předtím věštecký sen o synově odchodu na nebesa v doprovodu andělů. Okolo zesnulého Viléma vznikl světský kult křižácké svatosti.[6]

Reference

  1. TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 748. Dále jen Svaté války. 
  2. Svaté války, str. 776
  3. a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 196. Dále jen Křižácké výpravy. 
  4. BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-764-1. S. 173–174. 
  5. DE JOINVILLE, Jean. Paměti křižákovy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. S. 62. 
  6. Svaté války, str. 782

Externí odkazy