Dnes je Soňa Pennigerová tématem, které upoutalo pozornost milionů lidí po celém světě. S rozvojem technologií a globalizací se Soňa Pennigerová stal základním aspektem našeho každodenního života. Od jeho dopadu na společnost až po jeho vliv na globální ekonomiku, Soňa Pennigerová je téma, které si zaslouží být prozkoumáno do hloubky. Prostřednictvím tohoto článku se ponoříme do mnoha aspektů Soňa Pennigerová, prozkoumáme jeho historii, aktuální význam a budoucí projekci. Soňa Pennigerová je bezpochyby téma, které vzbuzuje všeobecný zájem a které nadále vyvolává debaty a úvahy v různých oblastech a disciplínách.
| Doc. MUDr. Soňa Pennigerová | |
|---|---|
| Poslankyně Nár. shromáždění ČSSR | |
| Ve funkci: 1960 – 1964 | |
| Ve funkci: 1964 – 1968 | |
| Poslankyně Federál. shromáždění (SL) | |
| Ve funkci: 1969 – 1971 | |
| Ve funkci: 1971 – 1976 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ |
| Narození | 26. října 1928 (96 let) |
| Profese | politička, lékařka a pedagožka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Soňa Pennigerová (* 26. října 1928[1]) je česká a československá lékařka, vysokoškolská učitelka a politička Komunistické strany Československa. Působila jako poúnorová poslankyně Národního shromáždění ČSSR a za normalizace poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění (v letech 1969-1971 předsedkyně Sněmovny lidu). Po roce 1968 představitelka kolaborační prosovětské ultralevice v KSČ.
Ve volbách roku 1960 byla zvolena za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát obhájila ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedala až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[2][3][4]
K roku 1968 se profesně uvádí jako asistentka lékařské fakulty z obvodu Praha-Nové Město.[5] Profilovala se jako odbornice v oboru pediatrie.[6]
26. září 1968 byla kooptována za členku Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XIV. sjezd KSČ ji ve funkci potvrdil.[7] Po roce 1968 patřila k ultralevicové prosovětské kolaborační skupině v KSČ (Levá fronta).[8] Její promoskevský radikalismus byl dokonce tak vypjatý, že po Sovětském svazu žádala po roce 1968 ještě jednu vojenskou invazi a podporovala odchod nejen reformistů z doby Pražského jara, ale i lidí jako Gustáv Husák či Vasil Biľak. Fakt, že ji Husák přesto ponechal v ÚV KSČ i po roce 1969, interpretuje historik Jan Rychlík jako výraz Husákovy sebedůvěry a vzkaz, že se nebojí kritiků.[9]
Po federalizaci Československa usedla roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha 2-Nové Město). V říjnu 1969 se v rámci personálních změn (čistek) v souvislosti s nástupem normalizace stala předsedkyní Sněmovny lidu. Poslanecký mandát obhájila ve volbách roku 1971 a v parlamentu setrvala až do konce volebního období, tedy do voleb roku 1976.[10][11][12]