Seznam mingských císařů
V dnešní době se Seznam mingských císařů stal vysoce aktuálním tématem moderní společnosti. Této problematice byla věnována pozornost kvůli jejímu dopadu v různých oblastech, od politiky po populární kulturu. Protože Seznam mingských císařů je i nadále předmětem debat a diskuzí, je zásadní podrobně analyzovat jeho důsledky a dopady na náš každodenní život. V tomto článku prozkoumáme mnoho aspektů Seznam mingských císařů, prozkoumáme jeho vliv v různých oblastech a jeho vývoj v čase. Stejně tak se budeme zabývat různými přístupy a postoji, které k této problematice zaujímají odborníci a mínění, abychom nabídli komplexní a objektivní vizi.
Mingští císaři vládli Číně v letech 1368–1644. Dynastie Ming následovala po mongolské dynastii Jüan. Zakladatel dynastie Ču Jüan-čang (později císař Chung-wu) byl jeden z vůdců rolnického povstání rudých turbanů. Z nepatrných začátků vybudoval vlastní stát, porazil ostatní povstalecké vůdce a vyhnal Mongoly z Číny. Na čínský nový rok 1368, kdy získal mocenskou převahu v zemi, Ču Jüan-čang vyhlásil vládu nové dynastie a jmenoval se jejím prvním císařem.[1]
Včetně zakladatele vládlo mingské Číně po 276 let celkem šestnáct císařů. Během jejich vlády Čína zažila dlouhé období hospodářského vzestupu a politické stability.[1]
Císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – podle rozhodnutí Chung-wua se měl následníkem trůnu stát vždy nejstarší syn císaře a císařovny, resp. jeho dědic, nebyl-li, pak po řadě mladší synové císařovny. synové vedlejších manželek byli z nástupnictví vyloučeni, císař Jung-le se proto po své uzurpaci trůnu nechal prohlásit za syna císařovny Ma.[2] Konzervativní úředníci rozhodně trvali na dodržování pravidel nástupnictví. I císař Wan-li, který po dvě desetiletí prosazoval na místo korunního prince svého třetího syna Ču Čchang-süna, byl nakonec nucen ustoupit a jmenovat nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga.[3] Jediným úspěšným narušitelem pravidel nástupnictví byl Jung-le, třetí císař dynastie, který získal vládu v tříleté občanské válce proti svému synovci Ťien-wenovi.[4]
Mingští císaři sídlili v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov v Pekingu o rozloze 72 ha. Do roku 1420 byl sídlem císařů obdobný komplex v Nankingu.[5]
V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek.[6] Jeho nástupci už postrádali rozhodnost zakladatele dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.[7] Od císaře se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.[8] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od císaře se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s alternativním řešením.[8] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva personálu, resp. ministerstva války; v případě vysokých hodnostářů dostal vládce na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.[8] O významnějších záležitostech se diskutovalo na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.[7]
Koncem 20. let 17. století vypuklo v severní Číně rolnické povstání, oslabená mingská vláda jej nedokázala potlačit a povstalci dokonce roku 1644 dobyli Peking, přičemž císař Čchung-čen spáchal roku 1644 sebevraždu. Vládní vojska na severu země v zájmu porážky vzbouřenců pozvala do Číny armádu mandžuské dynastie Čching. Mandžuové ještě téhož roku obsadili severní Čínu.[9]
I po ztrátě severu si členové mingské dynastie udrželi vládu nad jihem země, byli však postupně vytlačováni Mandžuy, dokud nebyl Ču Jou-lang, poslední z mingských císařů, popraven roku 1662 v Barmě. Císaři mingských režimů jižní Číny byli pozdějšími historiky označeni za vládce dynastie Jižní Ming.[9]
Císaři dynastie Ming
Osobní jméno (ekvivalent dnešního evropského křestního jména) císaře bylo po jeho nastoupení na trůn tabuizováno. Císař byl jmenován a oslovován tituly s různým stupněm obřadnosti – Vaše veličenstvo (陛下, pi-sia), Jeho veličenstvo císař (皇上, chuang-šang, nebo prostě 上, šang).[10] Po smrti obdržel čestné posmrtné jméno, u mingských císařů obvykle z devatenácti znaků, ale například zakladatel dynastie Chung-wu byl poctěn jménem s třiadvaceti znaky.[11] Dalším jménem udělovaným posmrtně bylo chrámové jméno, určené k použití při obřadech v chrámu předků dynastie.[12]
Vzhledem k opakování stejných chrámových a posmrtných jmen pro císaře různých dynastií se v případě nutnosti používá jméno dynastie jako rozlišovač. První císař dynastie Ming je pak psán „Ming Tchaj-cu“.[12]
Éra vlády je název kratšího či delšího období vlády, mingští císaři vyhlašovali pouze jednu po dobu své vlády. Jsou proto běžně označováni jménem své éry.[12]
| Příjmení a osobní jméno[13] | Portrét | Narození[14] Úmrtí[14] |
Vláda[14] | Éra[13][14] | Posmrtné jméno[11] (zkrácené) |
Chrámové jméno[13] |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Ču Jüan-čang 朱元璋 |
|
21. října 1328 24. června 1398 |
23. ledna 1368 – 24. června 1398 |
Chung-wu 洪武 23. ledna 1368 – 5. února 1399 (22. ledna 1403)[pozn. 1] |
Kao-ti 高帝 |
Tchaj-cu 太祖 |
| Ču Jün-wen 朱允炆 |
|
5. prosince 1377 13. července 1402[pozn. 2] |
30. června 1398 – 13. července 1402 |
Ťien-wen 建文 6. února 1399 – 13. července 1402 |
Chuej-ti 惠帝 |
– [pozn. 1] |
| Ču Ti 朱棣 |
|
2. května 1360 12. srpna 1424 |
17. července 1402 – 12. srpna 1424 |
Jung-le 永樂 23. ledna 1403 – 19. ledna 1425 |
Wen-ti 文帝 |
Tchaj-cung, 太宗, od roku 1538 Čcheng-cu, 成祖 |
| Ču Kao-čch’ 朱高熾 |
|
16. srpna 1378 29. května 1425 |
7. září 1424 – 29. května 1425 |
Chung-si 洪熙 20. ledna 1425 – 7. února 1426 |
Čao-ti 昭帝 |
Žen-cung 仁宗 |
| Ču Čan-ťi 朱瞻基 |
|
16. března 1399 31. ledna 1435 |
27. června 1425 – 31. ledna 1435 |
Süan-te 宣德 8. února 1426 – 17. ledna 1436 |
Čang-ti 章帝 |
Süan-cung 宣宗 |
| Ču Čchi-čen 朱祁鎮 |
|
29. listopadu 1427 23. února 1464 |
7. února 1435 – 21. září 1449 |
Čeng-tchung, 正統 18. ledna 1436 – 13. ledna 1450 |
Žuej-ti 睿帝 |
Jing-cung 英宗 |
| 11. února 1457 – 23. února 1464 |
Tchien-šun, 天順[pozn. 3] 11. února 1457 – 26. ledna 1465 | |||||
| Ču Čchi-jü 朱祁鈺 |
|
11. září 1428 14. března 1457 |
22. září 1449 – 10. února 1457 |
Ťing-tchaj 景泰 14. ledna 1450 – 11. února 1457 |
Ťing-ti 景帝 |
Taj-cung 代宗 |
| Ču Ťien-šen 朱見深 |
|
9. prosince 1447 9. září 1487 |
28. února 1464 – 9. září 1487 |
Čcheng-chua 成化 27. ledna 1465 – 13. ledna 1488 |
Čchun-ti 純帝 |
Sien-cung 憲宗 |
| Ču Jou-tchang 朱祐樘 |
|
30. července 1470 8. června 1505 |
22. září 1487 – 8. června 1505 |
Chung-č’ 弘治 14. ledna 1488 – 23. ledna 1506 |
Ťing-ti 敬帝 |
Siao-cung 孝宗 |
| Ču Chou-čao 朱厚照 |
|
26. října 1491 20. dubna 1521 |
19. června 1505 – 20. dubna 1521 |
Čeng-te 正德 24. ledna 1506 – 27. ledna 1522 |
I-ti 毅帝 |
Wu-cung 武宗 |
| Ču Chou-cchung 朱厚熜 |
|
16. září 1507 23. ledna 1567 |
27. května 1521 – 23. ledna 1567 |
Ťia-ťing 嘉靖 28. ledna 1522 – 8. února 1567 |
Su-ti 肅帝 |
Š’-cung 世宗 |
| Ču Caj-chou 朱載垕 |
|
4. února 1537 5. července 1572 |
4. února 1567 – 5. července 1572 |
Lung-čching 隆慶 9. února 1567 – 1. února 1573 |
Čuang-ti 莊帝 |
Mu-cung 穆宗 |
| Ču I-ťün 朱翊鈞 |
|
4. září 1563 18. srpna 1620 |
19. července 1572 – 18. srpna 1620 |
Wan-li 萬曆 2. února 1573 – 1620 |
Sien-ti 顯帝 |
Šen-cung 神宗 |
| Ču Čchang-luo 朱常洛 |
|
29. září 1582 26. září 1620 |
28. srpna – 26. září 1620 |
Tchaj-čchang 泰昌 28. srpna 1620 – 21. ledna 1621 |
Čen-ti 貞帝 |
Kuang-cung 光宗 |
| Ču Jou-ťiao 朱由校 |
|
23. prosince 1605 30. září 1627 |
1. října 1620 – 30. září 1627 |
Tchien-čchi 天啟 22. ledna 1621 – 4. února 1628 |
Če-ti 悊帝 |
Si-cung 熹宗 |
| Ču Jou-ťien 朱由檢 |
6. února 1611 25. dubna 1644[17] |
2. října 1627 – 25. dubna 1644[17] |
Čchung-čen 崇禎 5. února 1628 – 27. ledna 1645 |
Čuang-lie-min 莊烈愍 |
S’-cung 思宗 |
Vládci dynastie Jižní Ming
| Titul před nástupem na trůn[13] | Příjmení a osobní jméno[13] | Narození Úmrtí |
Éra[13] | Titul Doba vlády[18] |
Chrámové jméno[18] |
|---|---|---|---|---|---|
| Kníže z Fu 福王 |
Ču Jou-sung 朱由崧 |
12. prosince 1607[14] květen 1646[14] |
Chung-kuang, 弘光 1645[14] |
císař červen 1644 – červen 1645 |
An-cung 安宗 |
| Kníže z Lu (Luh)[pozn. 4] 潞王 |
Ču Čchang-fang 朱常淓 |
1608 1646 |
– (občas jako „regentství knížete Lu (Luh)“, Lu wang lin kuo, 潞王臨國) |
regent červen 1645 |
– |
| Kníže z Tchang 唐王 |
Ču Jü-ťien 朱聿鍵 |
25. května 1602[14] říjen 1646[14] |
Lung-wu, 隆武 1646[14] |
císař srpen 1645 – říjen 1646 |
Šao-cung 紹宗 |
| Kníže z Lu (Lou)[pozn. 4] 魯王 |
Ču I-chaj 朱以海 |
1618 1662 |
– (občas jako „regentství knížete Lu (Lou)“, Lu wang lin kuo, 魯王臨國) |
regent srpen 1645 – 1653 |
– |
| Kníže z Tchang 唐王 |
Ču Jü-jüe 朱聿 |
1605 1647 |
Šao-wu, 紹武 | císař prosinec 1646 – leden 1647 |
– |
| Kníže z Kuej 桂王 |
Ču Jou-lang 朱由榔 |
listopad 1623[14] červen 1662[14] |
Jung-li, 永曆 5. února 1647 – 1661[14] |
císař prosinec 1646 – leden 1662 |
– |
Odkazy
Poznámky
- ↑ a b Po císaři Ťien-wenovi, zahynuvším při požáru paláce, převzal vládu císař Jung-le, který ve snaze potlačit význam svého předchůdce mu chrámové jméno nedal.[15] Také zpětně zrušil éru Ťien-wen a náhradou prodloužil éru Chung-wu.[16]
- ↑ Datum úmrtí je nejisté. Císař je nezvěstný od požáru paláce vzniklého při dobytí Nankingu Ču Tiem.
- ↑ Císař Čeng-tchung byl roku 1449 zajat Mongoly, na trůn nastoupil jeho bratr Ťing-tchaj. Po Ťing-chajově smrti se na trůn opět vrátil Čeng-tchung, vyhlásil však novou éru Tchien-šun.
- ↑ a b Dvě Lu knížat z Lu jsou homonyma, zapisují se různými znaky. Pro odlišení je buď Ču Čchang-fang psán jako kníže z Luh a Ču I-chaj jako kníže z Lu (např. v Cambridge History of China), nebo první jako kníže z Lu a druhý jako kníže z Lou (např. v A. C. Moule: Rulers of China, 1957).
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků List of emperors of the Ming Dynasty na anglické Wikipedii a 明朝君主列表 na čínské Wikipedii.
- ↑ a b BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. Doslov Vladimíra Liščáka: Mingská Čína, s. 290–291. .
- ↑ LANGLOIS, John D. The Hung-wu reign, 1368-1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. . ISBN 0521243327. S. 177–178. (anglicky)
- ↑ HUANG, Ray. China: a macro history. Armonk, NY: M. E. Sharpe, 1997. 335 s. ISBN 1-56324-730-5. S. 189. (anglicky) .
- ↑ Huang, str. 175.
- ↑ Russian.china.org.cn . Peking: China.org.cn (Čínské informační internetové centrum), 2007-07-30 . Kapitola Музей Гугун. Dostupné online. (rusky)
- ↑ CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong: The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. S. 91. (anglicky) .
- ↑ a b Ch’ien, str. 93.
- ↑ a b c HUCKER, Charles O. The censorial system of Ming China. Stanford: Stanford University Press, 1966. 406 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-0289-6. S. 41. (anglicky)
- ↑ a b Liščák, str. 293.
- ↑ WILKINSON, Endymion Porter. Chinese history: a manual. Cambridge, Mass.: Harvard University Asia Center, 2000. 1181 s. Dostupné online. ISBN 0-674-00247-4. S. 109–110. (anglicky)
- ↑ a b LO, Feng-ju. 歷代帝王譜系全文檢索 . Tchaj-pej: Yuan-Ze University . Kapitola 明：1368～1644 . Dostupné online. (čínsky)
- ↑ a b c THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies . Tübingen: rev. 2011-9-23 . Kapitola Chinese History - Names of Persons and Titles of Rulers. . Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f Theobald. Rev. 2013-6-15 . Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; GOODRICH, L. Carrington; FANG, Chao-ying. Dictionary of Ming biography 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. 1751 s. Dostupné online. ISBN 0231038011. S. xxi. (anglicky) Dva svazky, .
- ↑ Goodrich, s. 397.
- ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle: University of Washington Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-295-98124-5. S. 88. (anglicky)
- ↑ a b ATWELL, William. The T'ai-ch'ang, T'ien-ch'i, and Ch'ung-chen reigns, 1620-1644. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 585–640, na s. 637. (anglicky)
- ↑ a b TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. S. xxiii. (anglicky)
Literatura
- BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.
- Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; GOODRICH, L. Carrington; FANG, Chao-ying. Dictionary of Ming biography 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. Dostupné online. ISBN 0231038011. (anglicky)
- TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky)
- HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden: Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, ISBN 9789004078987. (anglicky)
- TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness : The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Císaři dynastie Ming na Wikimedia Commons - THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies . . Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky)
