Radulf II. z Coucy

Téma Radulf II. z Coucy je tématem, které v poslední době vyvolalo velký zájem a debaty. Od svého vzniku Radulf II. z Coucy přitahoval pozornost odborníků i fanoušků a generoval širokou škálu názorů a pohledů. V tomto článku podrobně prozkoumáme různé aspekty Radulf II. z Coucy a analyzujeme jeho dopad na různé aspekty společnosti a kultury. Na těchto stránkách se ponoříme do historických kořenů Radulf II. z Coucy, prozkoumáme jeho vývoj v čase a zhodnotíme jeho význam v dnešním světě. Kromě toho prozkoumáme budoucí důsledky Radulf II. z Coucy a prodiskutujeme možné scénáře, které by se mohly kolem tohoto tématu vyvinout.

Radulf II. z Coucy
Narození13. století nebo 1215
Úmrtí8. února 1250
OtecEnguerrand III. z Coucy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Radulf II. z Coucy (francouzsky Raoul II de Coucy, † 8. února 1250, Mansúra) byl pán z Coucy, Marle a La Fère, účastník sedmé křížové výpravy.

Narodil se jako starší syn Enguerranda III. z Coucy a Marie, dcery Jana z Montmirail. Po listopadu 1246 se oženil s ovdovělou Filipou, dcerou Šimona, hraběte z Ponthieu a Aumale. Krátce po sňatku se věren rodové tradici[1] vydal se svým panovníkem Ludvíkem IX. na křížovou výpravu.

V únoru 1250 se při přecházení Nilu část vojska pod velením králova bratra Roberta z Artois nechala strhnout k útoku na město al-Mansúru, třebaže jej od toho Vilém ze Sonnacu společně s Vilémem ze Salisbury odrazoval.[2] Křivolaké uličky Mansúry se pak pro křižáky staly pastí. Společně s královým bratrem a řadou dalších Radulf v ulicích Mansúry padl.[3]

„ Ale když se rozhodli, že se vrátí, Turci po nich začali v ulicích, které byly velmi úzké, házet klády a polena. A tam přišli o život hrabě z Artois, pán z Coucy, jménem Raoul, a mnoho dalších rytířů, jejichž počet se odhaduje na tři sta... “
— Jean de Joinville[3]

Za jeho náhrobek bývá považován ležící rytíř se štítem umístěný v laonském kostele sv. Martina. Roku 1908 byl zařazen do seznamu jako Monument historique.[4] Dědicem panství se stal jeho mladší bratr Enguerrand IV.

Reference

  1. ↑ MAYER, Hans Eberhard. Dějiny křížových výprav. Praha: Argo, 2014. ISBN 9788025712702. S. 58. 
  2. ↑ BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-764-1. S. 173. 
  3. ↑ a b DE JOINVILLE, Jean. Život Ludvíka Svatého. Praha: Argo, 2014. ISBN 9788025712702. S. 65. 
  4. ↑ www.culture.gouv.fr

Externí odkazy