V tomto článku podrobně prozkoumáme Protiútok, téma, které má významný dopad na různé aspekty současné společnosti. Od svého vzniku upoutal Protiútok pozornost akademiků, odborníků v oboru a široké veřejnosti a vyvolal debatu a zájem o jeho důsledky. V průběhu let se Protiútok vyvíjel a získal nové nuance a stal se referenčním bodem, který označoval před a po v různých oblastech. Prostřednictvím komplexní analýzy prozkoumáme různé dimenze Protiútok, od jeho původu až po jeho relevanci dnes, stejně jako jeho možné budoucí zaměření. Kromě toho se budeme zabývat různými pohledy a názory, které se kolem tohoto fenoménu objevily, s cílem poskytnout komplexní a obohacující vizi Protiútok.
Protiútok je bojová taktika používaná bránící se stranou, která je pod útokem. Spočívá v tom, že útočník se během svých akcí vyčerpává, opouští svá obranná postavení a zpravidla vynuceně rozvíjí své síly způsobem, který není optimální pro obranu. To umožňuje bránící se straně za určitých podmínek zaútočit a využít tak slabin útočníkova rozvinutí. Protiútok provedený na strategické úrovni se nazývá protiofenzíva.
Za příhodné podmínky k protiútoku se považuje zejména:
Protiútok je důležitou součástí celé řady bojových doktrín, např. tzv. backhandové taktiky, kdy bránící se strana svými hlavními silami ustoupí, nechá útočícího nepřítele rozvinout své síly a vyplýtvat nejtvrdší úder v prázdném prostoru a poté jej prudkým protiútokem vrhne zpět nebo odřízne a zničí. Tato taktika má i svůj strategický protějšek v strategii pružné obrany. Jedním z nejdokonalejších příkladů jejího použití je Mansteinova jarní ofenzíva.
Další klasickou taktikou (či strategií) je vybudování hluboce členěné obrany a shromáždění silných mobilních záloh v týlu. Bránící se strana posečká, až se nepřítel unaví probíjením se skrz zmnožená obranná postavení, a nakonec jej vyčerpaného a rozptýleného napadne a zažene nasazením záloh.