V dnešním světě se Projekt 30bis stal tématem velkého významu a zájmu široké škály lidí. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, historickému významu nebo vlivu na různé aspekty každodenního života, Projekt 30bis je téma, které nemůžeme ignorovat. V průběhu historie hrál Projekt 30bis zásadní roli ve vývoji lidstva a jeho význam je patrný dodnes. V tomto článku dále prozkoumáme dopad Projekt 30bis a jeho význam v současném světě, analyzujeme různé perspektivy a aspekty související s tímto velmi relevantním tématem.
Projekt 30bis / Třída Skoryj | |
---|---|
![]() Torpédoborec projektu 30bis | |
Obecné informace | |
Uživatelé | Sovětské námořnictvo Egyptské námořnictvo Polské námořnictvo Indonéské námořnictvo |
Typ | torpédoborec |
Lodě | 70 |
Osud | vyřazeny |
Předchůdce | Projekt 30 / třída Ogněvoj |
Nástupce | Projekt 41 / třída Něustrašimij |
Technické údaje projektu 30bis | |
Výtlak | 2316 t (standardní) 3066 t (plný) |
Délka | 120,5 m |
Šířka | 12 m |
Ponor | 4,26 m |
Pohon | 2 turbíny, 4 kotle |
Rychlost | 35,5 uzlu |
Dosah | 2900 nám. mil při 18 uzlech |
Posádka | 286 |
Výzbroj | 4× 130mm kanón (2×2) 2× 85mm kanón (1×2) 7× 37mm kanón (7×1) 10× 533mm torpédomet (2×5) 2 skluzavky, 6 vrhačů 52–60 min |
Projekt 30bis (jinak též třída Skoryj) byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z doby studené války. Byla to první třída sovětských torpédoborců, postavená po druhé světové válce. Rozsáhlá třída znamenala především početní posílení námořnictva, technologicky však vycházela z italských koncepcí z poloviny 30. let. Celkem bylo postaveno 70 jednotek této třídy. Všechny torpédoborce této třídy byly vyřazeny. SSSR je exportoval do Egypta (6), Indonésie (8) a Polska (2). Sovětské námořnictvo drtivou většinu vyřadilo v 70. a 80. letech. Poslední ruská jednotka byla vyřazena roku 1994.
Vývoj torpédoborců Projektu 30bis byl zahájen v říjnu 1945. Základní uspořádání, výzbroj a pohonný systém pro urychlení vývoje vycházely z předcházejícího Projektu 30 (Ogněvoj). V letech 1948–1953 bylo postaveno celkem 70 jednotek této třídy. Do stavebního programu se zapojily loděnice v Nikolajevu, Komsomolsku na Amuru, Leningradu a Molotovsku.[1]
Složení výzbroje se u jednotlivých plavidel lišilo a postupně byly její prováděny různé modifikace (instalace raketových vrhačů hlubinných pum RBU-2500 či modernějších protiletadlových kanónů ráže 57 mm). Základní výzbroj tvořily čtyři 130mm kanóny ve dvou dvoudělových věžích, které doplňovaly dva 85mm kanóny a sedm protiletadlových 37mm kanónů v jednohlavňové lafetaci. K napadání hladinových lodí sloužily dva pětihlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek sloužilo šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny TV-6 a čtyři kotle KV-30. Celkový výkon byl 60 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 35,5 uzlu. Dosah byl 2900 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[1]