V dnešním světě je Plná bedna šampaňského téma, které upoutalo pozornost mnoha lidí. Od svého vzniku je Plná bedna šampaňského předmětem debat a diskuzí v různých oblastech, vytváří protichůdné názory a vzbuzuje široký zájem. Ať už díky svému dopadu na společnost, jeho důležitosti v konkrétním historickém okamžiku nebo jeho vlivu v kulturní sféře, Plná bedna šampaňského dokázal proniknout do různých sfér každodenního života. V tomto článku prozkoumáme mnoho aspektů Plná bedna šampaňského a analyzujeme jeho důležitost a důsledky v různých kontextech. Připojte se k nám na této prohlídce Plná bedna šampaňského a objevte klíče k pochopení jeho významu ještě dnes.
| Plná bedna šampaňského | |
|---|---|
| Autor | Ota Pavel |
| Země | Československo |
| Jazyk | čeština |
| Žánr | sportovní povídky |
| Vydavatel | Olympia |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Plná bedna šampaňského je první povídková kniha českého spisovatele, prozaika a novináře Oty Pavla. Vyšla v roce 1967 v nakladatelství Olympia, tři roky po jeho úspěšné reportážní črtě Dukla mezi mrakodrapy. V příbězích této knihy zůstává věrný sportovní tematice, ve které vyniká tak, že ho můžeme nazývat mistrem.[1]
Nejvíce Pavlova díla ovlivnil jeho otec. Již v mládí u něj vytvářel kladný vztah a lásku k přírodě. Zasvětil ho do kouzel rybaření a také ke sportu a rodné zemi. Ve svých prózách zkoumá povahu a mravy člověka. Napsal spoustu povídek a reportáží, které shrnul do pěti knižních vydání a právě jedním z nich je zmiňovaná povídková kniha: Dukla mezi mrakodrapy (1964), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972), Pohádka o Raškovi (1974).[2]
Kniha Plná bedna šampaňského obsahuje 12 povídek o životních okamžicích více či méně známých vrcholových sportovců, o jejich vítězstvích i prohrách, vrcholných výkonech i ústupu ze slávy. Příběhy také popisují jejich lidské vlastnosti a stránky. Postavy jsou Pavlovými současníky, první generace socialistické éry.[2]
Objevují se zde nezapomenutelní sportovci jako Emil Zátopek, Eva Bosáková, Alois Hudec a další. Tvoří společně zakladatelskou tradici socialistické tělovýchovy. Někteří z nich dosáhli svých vítězství za skromných podmínek, i to popisuje Pavel ve svých povídkách, které můžeme nazvat jeho svědectvím.
„Konečně stanul na startovní čáře vedle světového rekordmana Heina. Ještě mnohokrát běžel se soupeři a proti rekordním časům, ale tohle byl jeho nejtěžší závod života. Naplněné hlediště vítalo Heina, jenž v Helsinkách nikdy neprohrál a nesl dál pochodeň slavných severských běžců Kolehmainena, Nurmiho, Ritoly, Hágga. Ještě nevyběhli, a obecenstvo už skandovalo: „SUOMI! – FINSKO!" Náhle si uvědomil, že dnes vlastně proti němu poběží nejen Heino, ale celá tato sportovní země, celý sportovní sever Evropy, který se nechce smířit s koncem své slavné běžecké nadvlády.“ – úryvek z povídky Jak to tenkrát běžel Zátopek[3]
„Měl jsem až do dneška pověst nejlepšího brankáře světa. Odborníci napsali, že Jiří Vícha působí odstrašujícím dojmem a bere střelcům dech. Vynašel jsem prý nový styl. Neefektní styl, neskáču a nepadám – padáním se člověk vyřazuje z další hry – jen strkám ruce a nohy tam, kam je třeba. A musí to být sakramentsky rychle, experti změřili rychlost míče vystřeleného z náskoku – sto pětadvacet kilometrů v hodině. Účelní Němci, jejichž učitelé Heiser a Schelenz vynalezli házenou před padesáti lety, byli do mě a mého stylu tak trochu paf, uznávali ho, došlo to tak daleko, že si zjistili datum narození mé dcery Marcely a poslali jí pár dní před tím výročím panenku. Zápas začal... “ – úryvek z povídky Plná bedna šampaňského [3]
„Do jeho blízkosti padne letecká bomba, jako by si smrt chtěla pojistit jeho odchod na onen svět. Na pokoji jsou jen dvě lůžka. Jedno jeho, na druhém bdí Jindra, chce mu svou přítomností pomoci v nejtěžších dnech. Píchají mu morfium, tiší bolesti. Bojuje dlouho svůj zápas. Poslední zápas. Ví už, že zemře. Proč do toho boje vlastně šel?“ – úryvek z povídky Poslední zápas Františka Kloze[3]