Petr Bezruč

Vzhled přesunout do postranního panelu skrýt
Petr Bezruč
Rodné jménoVladimír Vašek
Narození15. září 1867
Opava
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. února 1958 (ve věku 90 let)
Olomouc
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníMěstský hřbitov v Opavě
PseudonymPetr Bezruč
Povoláníbásník
Národnostčeská
Témataliterární tvorba, poezie a česká poezie
Literární hnutíGenerace anarchistických buřičů
Významná dílaSlezské písně
OceněníČestné občanství města Brna (1945)
národní umělec (1945)
Čestné občanství hlavního města Prahy (1947)
RodičeMarie Brožková
Antonín Vašek
PříbuzníLadislav, Otakar, Antonín, Olga, Helena (sourozenci)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek; 15. září 1867 Opava17. února 1958 Olomouc) byl český básník. Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a českou modernou.

Život

Rodiče

Narodil se v roce 1867 v Opavě do rodiny Antonína Vaška a jeho ženy Marie Vaškové (roz. Brožkové). Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Od roku 1860 vydával první český časopis ve Slezsku, Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Na základě filologického rozboru dokázal, že autorem jejich textu je Václav Hanka a obvinil ho z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem.

V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity (v převážně německé Opavě) nucen se i s rodinou přestěhovat do rovněž převážně německého Brna, tam měla ovšem česká menšina silnější zázemí. Každé léto však Vladimír Vašek trávil v Háji u Opavy, kam se jeho otec vracel za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška zůstalo poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Marie Vašková zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci.

Dětství

Busta v Karlově Studánce

V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat tehdejší Slovanské gymnázium v Brně (dnešní brněnské Gymnázium Kapitána Jaroše). Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám později přiznal, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťanské škole Vaškovi posměšně přezdíval Anton (z německého ein Ton = „jeden tón“), protože všechny písně zpíval v jediném tónu. Naopak prospíval v řečtině. Během gymnaziálních let již psal první verše, které se však nezachovaly. Většinou se jednalo o ironické veršovánky namířené proti profesorům. Byl ovlivněn četbou Vrchlického, Čecha, Nerudy, Hölderlina a Poea. Již ve čtrnácti se naučil rusky a četl pak rovněž Puškina a Lermontova v originále.

Po ukončení gymnázia (prospěch se mu trvale zhoršoval) uvažoval o vstupu do kláštera, nakonec se však rozhodl pro studium klasické filologie.

Pražská studia

Po tři roky (1885–1888) studoval Petr Bezruč klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studia však nedokončil. Získal během nich zálibu v antice a etymologii. Není bez zajímavosti, že mezi jeho učitele patřili T. G. Masaryk, Josef Durdík, Jaroslav Goll či Otakar Hostinský. V této době trávil nejvíce času v hospodách a kavárnách. Více než studiu se věnoval kartám a pitkám se spolužáky. Setkal se zde poprvé s Janem Herbenem a také s Vilémem Mrštíkem, se kterým diskutoval o literatuře. Stále častěji však propadal melancholii a uzavíral se do sebe. Neúčastnil se žádných politických ani národních aktivit. Sám později přiznal, že nenavštívil ani Národní divadlo ani katedrálu sv. Víta.

Návrat do Brna

V roce 1888, kdy se vrátil z Prahy do Brna, byla finanční situace rodiny kritická. Jeho matka se musela zadlužit, aby uživila pět Vaškových sourozenců: Helenu (1867), Ladislava (1869), Olgu (1871), Otakara (1875) a Antonína (1879). Musel si proto hledat nějaké zaměstnání, avšak nejevil žádnou snahu, aby alespoň trochu pomohl matce. Získal místo písaře zemského výboru jen díky přímluvám matky. Rodině však nijak nepomáhal, přestože měl tu možnost. Žil v jakési apatii, ze které jej dokázal dostat jen alkohol, cigarety a první příležitostné výlety do okolí Brna. Počaly se u něj projevovat první příznaky plicní choroby. V této době se pokoušel psát prozaické črty a z této doby také pochází Studie z Café Lustig, která byla otištěna v časopise Švanda dudák během roku 1889 pod pseudonymem Ratibor Suk. V tomtéž roce začal Bezruč pracovat na poště. Teprve v roce 1891 složil úřednickou zkoušku, která mu zaručila platový postup, a po ní byl ihned přidělen na poštu v Místku.

Pobyt v Místku

Vaškův pobyt v Místku v letech 1891–1893 byl pro vznik Slezských písní stěžejní. Vašek byl v malém městečku Místek jako poštovní úředník místními automaticky přiřazen k „honoraci“. Zde pokračoval v nevázaném životě, avšak začal si všímat velké lidské bídy regionu. Nejprve bydlel v obci Koloredov u Místku, později u řezníka Lyska na Ostravské ulici v Místku. Začátkem roku 1892 se Vašek v hostinci manželů Sagonových seznámil s Ondřejem Boleslavem Petrem, čímž vzniklo osudové přátelství, které Vaška velmi poznamenalo. O. B. Petr byl učitel, divadelník a vlastenec, jehož život jako by se promítal v mnoha básních Slezských písní, což vedlo k teoriím o jeho možném (spolu)autorství. Oba literáti psali verše a společně vyráželi na túry po kraji, kde Petr seznamoval Vaška s historií a problémy jednotlivých vesnic. Byl to právě vášnivý slezský vlastenec O. B. Petr, který obrátil Vaškovu pozornost k sociální a národní otázce Slezska. Seznámil Vaška také s Maryčkou Sagonovou, svou nešťastnou láskou. Vašek se nejprve zamiloval do Maryčky Sagonové a později do Dody Bezručové. Tito dva lidé (Petr a Bezručová) byli nejbližšími přáteli Vaška v Místku. Pozdější Vaškův pseudonym Petr Bezruč k tomu odkazuje.

V Místku se také začal přerod apatického Vaška ve vášnivého zastánce práv chudých slezských lidí. Neexistuje však žádné svědectví o tom, že jádro Slezských písní vzniklo již za pobytu v Místku. Mnohé básně Slezských písní ale naopak svými reáliemi odkazují ještě do doby před rok 1891. Mnohé jiné naopak musely být napsány později, protože popisují události pozdějších let.

V roce 1893 spáchal jeho nejlepší přítel O. B. Petr sebevraždu a Vladimír Vašek si podal žádost o přeložení do Brna. Ta byla kladně vyřízena a on ještě v témže roce nastoupil na nádražní poštu v Brně. V roce 1894 zemřela jeho matka Marie Vašková a Vašek se začal starat o svého mladšího sourozence Antonína. Za svým bratrem Ladislavem zase jezdíval do Kostelce na Hané a do Ivančic. Z těchto cest vyplývá jeho vztah k Hané.

Rok 1899

V lednu 1899 začal Vladimír Vašek zasílat své básně Janu Herbenovi do časopisu Čas pod pseudonymem Petr Bezruč. Zároveň se v této době začal zhoršovat jeho zdravotní stav a objevilo se chrlení krve – příznak tuberkulózy.

Herben ihned poznal kvalitu básní a začal je vydávat v beletristické příloze Času. Z první zásilky otiskl tři básně: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát (též někdy nazývaná Zkazka – zde ještě bez názvu). Číslo časopisu však bylo zkonfiskováno rakouskou policií a cenzura pak dovolila uveřejnit pouze intimní lyrickou báseň Jen jedenkrát.

Od vydání Slezských písní do procesu

Do roku 1904 zaslal Vašek celkem 74 básní v 39 zásilkách. Jeho básně měly veliký, převážně kladný ohlas. V roce 1903 vydal Herben 1. číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo. Za měsíc vyšla sbírka knižně v nákladu 3 000 výtisků (Besedy Času, „Knihovnička Času 1903“). V roce 1909 vyšly Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně, vydané Spolkem českých bibliofilů v grafické úpravě Vojtěcha Preissiga. V roce 1910 na veřejné přednášce Adolfa Kubise byla prozrazena pravá identita Petra Bezruče.

V roce 1911 vyšla dvě knižní vydání Slezských písní.

V roce 1915 vyšly v zahraničním odbojovém časopise L'Indépendance Tchéque básně oslavující ruská vojska a ruského cara jako osvoboditele. Básně byly podepsány iniciálami P. B., které začaly být veřejností okamžitě připisovány Petru Bezručovi. Autorem těchto básní byl však Jan Grmela, ostravský rodák a neúspěšný básník žijící v té době v Paříži. Když se tyto básně objevily v českých zemích, byl na Vladimíra Vaška vydán zatykač pro velezradu (podobně jako na desítku Masarykových spolupracovníků), za niž mu hrozil trest smrti. Byl zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čekal na svůj proces u vojenského soudu.

Z protokolu výslechu Vladimíra Vaška:

Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti Vladimíru Vaškovi. Soud si nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců (německého a českého) a nakonec rozhodl o Vaškově nevině.

Vašek však tehdy ještě nebyl propuštěn na svobodu. V roce 1916 byl převezen do brněnské věznice na Cejlu, kde byl dále vyslýchán a vězněn, tentokrát za nejútočnější básně Slezských písní. Ve stejném roce vyšel v Lipsku kvalitní německý překlad Slezských písní (pod titulem Die schlesischen Lieder des Petr Bezruč) s předmluvou Franze Werfela. Jako jeho součást byly otištěny i ty nejútočnější básně a zároveň bylo Bezručovi přiznáno důležité místo v české literatuře. Následkem toho byl ještě v roce 1916 propuštěn, ale nejrůznější soudy a spory (následně se zaměstnavatelem) se táhly až do října 1918.

Manifest českých spisovatelů žádající sebeurčení českého národa Vašek v roce 1917 nepodepsal.

1918–1958

V následujících desetiletích vycházely Slezské písně tiskem stále častěji a Vašek se stal „národním“ básníkem. Osobně se však stahoval stále více do samoty, utíkal před veřejností a jakýmikoliv ovacemi. Rád podnikal túry (sám jim říkal „výplazy“) po Beskydech, byl v dobré kondici, kterou si udržoval otužováním (rád se koupal v řekách nahý) a výlety.

V letech 1924–1948 byl členem Moravského kola spisovatelů. V posledních třiceti letech života patřil k jeho přátelům zápasník Gustav Frištenský. I když se oba lišili povahou, vzděláním a životním zaměřením, vzájemně k sobě cítili úctu a sympatii.

V osadě Šmelcovna západně od města Veverská Bítýška se v letech 1912–1933 zúčastňoval Vítání jara. Jeho návštěvy zde od roku 1968 připomíná pamětní deska.

Závěr svého života prožil v Kostelci na Hané. Zemřel v olomoucké nemocnici v roce 1958 ve věku devadesáti let. Pochován byl na opavském hřbitově na Otické ulici pod náhrobkem ze slezské žuly se sedící sochou slezské ženy.

Ještě za jeho života roku 1945 mu byl udělen titul národní umělec.

Dílo

Poezie Petra Bezruče je v kontextu české literatury naprosto ojedinělá. Jeho originalita netkví pouze v (jediném) prudkém básnickém výboji, který se zaobírá sociálními a národnostními problémy Slezska konce 19. století a řadí ho tak mezi autory sociální, buřičské. Je to také především zvláštní vztah Vladimíra Vaška k vlastnímu „jedinému“ dílu, ve kterém se dal tak prudce na stranu chudých a utlačovaných. A to pouze jedenkrát za svůj život. Literární teoretici přicházeli s nejrůznějšími teoriemi, které měly vysvětlit mnoho nejasností ohledně života a díla Petra Bezruče, ty však nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny.

Stavba jeho básní je dramaticky vzdorná a útočná, používáním výhrůžných apostrof (zvolání), hyperbol, kontrastů, sžíravého sarkasmu, záměrného porušování rytmu, využívání nářečních prvků, metafor a zvukomalby nutí čtenáře zamyslet se nad tématy jeho básní.

Slezské písně

1909, básně velmi často s národní a sociální tematikou, jsou zde však např. i básně milostné. Původně vydáno pod názvem Slezské číslo (v "Knihovničce Času" 1903), teprve po rozšíření získalo svůj známý název Slezské písně.

Pomník Maryčky Magdonové ve Starých Hamrech

Některé básně ze Slezských písní:

  1. intimní básně osobního charakteru:
    • Labutinka
    • Jen jedenkrát
    • Červený květ – úvodní báseň sbírky, květina je symbolem jeho vlastního nitra, kaktus, jako květina, která vykvete pouze jednou, symbolizuje jeho životní osamělost
  2. básně reagující na sociální bídu a národnostní útlak (viní z toho vrchnost, Němce, Poláky, Židy a lhostejnost Čechů):
    • Maryčka Magdónova – Maryčka je osiřelá dívka ze Starých Hamrů (otec byl opilec, který se zabil cestou z hospody, matku zavalil vůz s uhlím), která se snaží postarat o mladší sourozence. Bída ji nutí chodit krást dřevo do lesa „markýze Gera“, při čemž ji jednou spatří žid Hochfelder, který ji udá. Když ji strážník odvádí do „Frydku“, spáchá zoufalá Maryčka sebevraždu skokem ze skály do řeky Ostravice. Dílo je napsáno dialogickou formou, v každé sloce se autor ptá Maryčky na řešení.
    • Ostrava
    • 70 000 – obžaloba násilné germanizace a polonizace na Těšínsku
    • Kantor Halfar – tragický příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil v Těšíně česky
    • Bernard Žár
    • Návrat
  3. pohled na soudobou českou politiku, vlastenectví:
    • Praga caput regni
  4. básně, jejichž estetická hodnota spočívá ve spojení různorodých principů, tendencí a poetik
    • Škaredý zjev – nepřímým obrazem (pomocí symbolů) zde popisuje těžký život na Ostravsku, označuje se za věčného tuláka.
  5. básně věnované jednotlivým obcím na Moravě a ve Slezsku
    • Polská Ostrava – báseň na protest proti přejmenování Polské Ostravy na Slezskou Ostravu
    • Dombrová – protest proti českým snahám přejmenovávat vesnice ve Slezsku
    • Valčice – oslava připojení Valtic k Moravě v roce 1920
    • Děrné, Melč – oslava otevření nové české školy
    • Kyjov, Mohelnice

Tři básně ze sbírky (Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, 70 000) zpracoval Leoš Janáček do velkolepých skladeb pro mužský sbor. Některé básně z této sbírky zhudebnil a nazpíval také písničkář Jarek Nohavica.

Parodický přednes básně Ostrava se stal jedním z nejznámějších výstupů komika Jiřího Wimmera.

10 základních vydání Slezských písní
  1. Slezské číslo, (anonymně), Praha: Čas, 1903. 31 básní.
  2. Slezské písně, (anonymně), Praha: Spolek českých bibliofilů, 1909. 53 básní. Dřevoryty a grafická úprava Vojtěcha Preissiga.
  3. Písně Petra Bezruče, Chicago, Literární kroužek, 1910. 53 básní. 4 dřevoryty a obálka Vojtěcha Preissiga.
  4. Písně Petra Bezruče, Chicago, Literární kroužek, 1911. 53 básní. 4 dřevoryty a obálka Vojtěcha Preissiga.
  5. Slezské písně, (bez uvedení jména autora), Praha: Spolek českých bibliofilů, 1911. 58 básní. Ilustrace Adolfa Kašpara.
  6. Slezské písně, (bez uvedení jména autora), Praha: Spolek českých bibliofilů, 1911. 58 básní.
  7. Petr Bezruč: Slezské písně, Jekatěrinburg: Osvětový odbor Československého vojska na Rusi, 1918. Ilustrace a typografie dle rukopisného návrhu Petra Pištělky.
  8. Slezské písně, (bez uvedení jména autora), Brno: Nový lid, 1919–1938 v šesti vydáních. 82 básní.
  9. Petr Bezruč: Slezské písně, Londýn: Kroužek Slezanů, 1944.
  10. Petr Bezruč, Slezské písně, Brno: Pokorný a spol., 1946.
Kritické vydání Překlady

Samostatné básně

Povídky

Literární badatelé, kteří se zaobírali dílem Petra Bezruče

Spor o autorství Slezských písní

To, že za svého dlouhého života již Vladimír Vašek nenapsal básnickou sbírku podobné síly, stejně jako rozporné detaily v některých básních, vyvolávalo pochyby, zda mají Slezské písně jediného autora. Do diskuse o autorství přispěl významně ostravský spisovatel a literární historik Jan Drozd. Zastával názor, že spoluautorem sbírky byl Ondřej Boleslav Petr (1852–1893) a Petr Bezruč byl jejich společný pseudonym. O tomtéž je přesvědčen písničkář Jaromír Nohavica, který uvádí, že autorem zhruba deseti básní ze Slezských písní je Ondřej Boleslav Petr.

Za Petra Bezruče byl krátce považován též ostravský rodák Jan Grmela, který to o sobě šířil a ve Francii vydal roku 1915 dvě básně napodobující styl Slezských písní.

V roce 2014 vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky kritické vydání Slezských písní. V tomto vydání pracovníci ÚČL rozhodně odmítají tvrzení, že autorem sbírky byl někdo jiný než Vladimír Vašek. Spekulace o jiných autorech i o údajném spoluautorství O. B. Petra jsou označeny za „pusté a nepodložené hypotézy."

Ocenění

Podle Územně identifikačního registru České republiky bylo po Petru Bezručovi v Česku pojmenováno 270 ulic (např. Praha, Brno, Plzeň, Havlíčkův Brod, Kostelec nad Labem), tři čtvrti (Kuřim, Bojkovice a Zbýšov), šest náměstí (Břeclav, Lišov, Opava, Prostějov, Uničov a Velký Osek), pět sadů (Horšovský Týn, Ostrava, Štětí, Volyně, Zábřeh), dvě nábřeží (Branka u Opavy a Sokolov), park (Veselí nad Moravou) a vrch (Jáchymov). Bezručovo jméno je také v názvech základních škol ve Frýdku-Místku a Třinci. V Karlově Studánce je lázeňský dům Bezruč a pomník. Dále je v Ostravě po Petru Bezručovi pojmenováno divadlo a byl po něm pojmenován i černouhelný důl.

Galerie

Odkazy

Poznámky

  1. „Verze počítající se vznikem básní v období pobytu v Místku a výklad o pozvolném růstu básní Slezských písní se nám dnes jeví jako nepodložené, respektive předkládají samá „možná" a žádná fakta, mnohem lépe dokumentovaný je vznik tzv. jádra Slezských písní v krátké časové etapě na konci devadesátých let. Tuto hypotézu potvrzuje též literárněhistorické hodnocení s ohledem na vztahy k tvorbě básníků na přelomu století."
  2. Uvedeno chybné křestní jméno Jan namísto správného Josef.

Reference

  1. Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz . . Dostupné online
  2. Zemřel národní umělec Petr Bezruč. Rudé právo. 18. 2. 1958, s. 1. Dostupné online
  3. Filologický důkaz, Brno, 1879
  4. BEZRUČ, Petr. Slezské písně. Vydání v tomto uspořádání první. Kritická edice. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.: Akropolis, . ©2014. 178 s. ISBN 978-80-88069-08-9.
  5. Bezruč Petr – Vladimír Jan Nepomuk Vašek. Statutární město Opava . . Dostupné online
  6. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.12-13, 23-24
  7. Alexandr Meese, Antonín Roček. Přátelství básníka a mistra žíněnky. Rovnost. 25. listopad 1995, s. Víkend str. I. 
  8. Inovace předmětu Pěší turistika: Z hradu Veveří na Šmelcovnu . Masarykova univerzita, 2010 . Dostupné online
  9. Jüngste tschechische Lyrik: eine Anthologie . . S. 7–12. Dostupné online
  10. WICHNER, Ernst; WIESNER, Herbert. Pražská německá literatura od expresionismu po exil a pronásledování: katalog k výstavě. Překlad Alena Bláhová. Praha: Aula 213 s. S. 127–129. 
  11. Zdeněk Smolka: Jak jsme se hádali o autorství Slezských písní. Host. 3/2008, s. 38–44. Dostupné online
  12. VETEŠKOVÁ, Michaela. Kdo napsal Slezské písně? Nohavica hledá ‚mladého studenta češtiny‘, který bude pokračovat v jeho bádání. iROZHLAS . Český rozhlas, 28. 1. 2020 . Dostupné online
  13. FOLPRECHT, Josef. Kronika/Petr Bezruč. S. 235. Česká revue. 4/1927. S. 235.
  14. BEZRUČ, Petr. Slezské písně. Vydání v tomto uspořádání první. Kritická edice. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.: Akropolis, . ©2014. 178 s. ISBN 978-80-88069-08-9. S. 11.
  15. Památku Petra Bezruče by možná chtělo opravit. Frýdecko-místecký a třinecký deník . 2008-07-02 . Dostupné online
  16. Petr Bezruč na Hané. Muzeum a galerie v Prostějově
  17. Pomník Petra Bezruče . Hrady.cz . Dostupné online
  18. Ulice a veřejná prostranství: Územně identifikační registr ČR . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-27. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Portály: Historie | Lidé | Literatura | Slezsko