Přímá demokracie

Přímá demokracie označuje demokratickou formu vlády, ve které je vůle lidu přímo přenášena do procesu politického rozhodování. V přímé závislosti na systémovém modelu užití může v praxi zahrnout prvky, jako jsou: přímé tvoření zákonů lidem, losování do státních úřadů, přímou volbu, referenda, odvolatelnost úředníků a politiků či konečnou kontrolu politického rozhodování. Dvě hlavní formy přímé demokracie jsou participativní demokracie a deliberativní demokracie.

Politologická teorie a pohled na praxi

V současnosti je v politologické teorii tento termín definován jako typ demokracie, který vzniká rozlišením dle výkonu vlády lidu a je typický tím, že lid vykonává svou moc bez zástupců.

V teoretickém pojetí politologů (a dříve politických filosofů) tento pojem v klasickém období popisoval státní zřízení antické polis jako byly především starověké Athény. V tomto klasickém teoretickém pojetí jde o protipól zastupitelské demokracie. V moderním pojetí termínu je zahrnut celý soubor „přímých doplňků“ k zastupitelské demokracii, kterými je volič vtažen do procesu politického spolurozhodování. Popsání typů demokracie a jejich fungování se věnovala řada myslitelů politické teorie – například Jean-Jacques Rousseau (viz Rousseauovo pojetí přímé demokracie), John Stuart Mill, John Locke, Alexis de Tocqueville, Josef Alois Schumpeter, Hannah Arendtová, Cornelius Castoriadis či Benjamin Constant) – ale i současní politologové jako např. Vít Hloušek, Wilfried Marxer, Zoltán Tibor Pállinger či Helge Batt a řada dalších (viz "Literatura").

Wilfried Marxer například poukázal na skutečnost, že ryzí přímá demokracie tak, jak vznikla ve starověkých Athénách, je realizovatelná jen ve státě s relativně malým počtem obyvatel. Marxer ve spolupráci s Pállingerem dále vysledovali funkcionální deficit zastupitelské demokracie (pasivita občanů, lobby zájmových skupin), a vyřkli tezi, že ho lze odstranit přijetím prvků přímé demokracie (jako referendum, přímá volba) při zachování existence zastupitelské demokracie. Stejného názoru je i Helge Batt.

Wolf Linder, který se zabýval prvky přímé demokracie na modelu švýcarské polopřímé demokracie, stanovil její tři efekty, a to za prvé začlenění témat, které vycházejí z požadavků lidu, do politické diskuse, za druhé mohou lidové iniciativy zrychlovat politický rozhodovací proces a za třetí funguje jako efektivní vyjádření nespokojenosti se současným politickým stavem.

Andreas Gross o přímé demokracii ve švýcarské praxi píše, že její přednosti jsou nepopiratelné – vzdálenost mezi občany a politickou třídou je podstatně menší než jinde, identifikace a spokojenost občanů se státem větší, zastupitelská demokracie je reprezentativnější, politické systémy jsou otevřenější, návrhům zespodu a zvenku přístupnější, politická kultura je komunikativnější, není možné nařizovat, zato ale naslouchat, diskutovat a přesvědčovat, různorodá společnost se dá lépe integrovat, všichni se musí naučit respektovat ostatní názory a pohledy na věc. To všechno jsou nároky, které moderní, stejně dobře vzdělaní jako informovaní občané více než kdy jindy dnes na politiku kladou. A i proto mohou tyto zkušenosti inspirovat další vyspělé země, jako např. Německo, k jejím zavedení. Což by umožnilo sociální, občanské znalosti dát k dispozici k prospěchu všech. A právě to, že tyto schopnosti dnes leží ladem je zdrojem frustrace tolika občanů.

Bruno S. Frey, Reiner Eichenberger, Marcel Kucher a Alois Stutzer (vycházející z IEW Univerzity Curych a působící v dalších institutech) zkoumají, měří a porovnávají souvislosti mezi ekonomikou a prosperitou (economy), mírou participace a přímé demokracie (institutions) a spokojeností (happiness). Dokládají, že čím větší participace a přímá demokracie (jako i snadnější přístup k iniciativám a referendům) tím větší prosperita a spokojenost.

„... empirické poznatky o přímé demokracii ... prosperita je mnohem vyšší v jurisdikcích se silnějšími politickými právy / silnější přímou demokracií ... nejen ... proto, že lidé si vice cení lepších politických výsledků, ale i vyšší účasti na samotném politickém procesu ...“ „... institucionální faktory ve formě přímé demokracie (lidové iniciativy a referenda) a federální struktury (místní samospráva) systematicky a signifikantně zvyšují individuální spokojenost ... s politickými rozhodnutími bližšími občanům, stejně jako s procesními nástroji politické participace ...“

K tematice Happiness, Economy and Institutions např. Eichenberger a Stadelmann píší, že ekonomické úspěchy jsou výsledkem dobré hospodářské a finanční politiky, která je výsledkem angažmá řady příslušných politiků. A to je zase formováno politickými institucemi. Tak například Švýcarsko je jedna z nejbohatších zemí s vysoce spokojenými obyvateli, prostě proto, že má velmi dobré politické instituce, rozvinutý federalismus vycházející ze silných malých jednotek (obcí, kantonů), navzájem dobře spolupracujícími, a přímou demokracii (vysokou participaci). Ale také např. Němci, Američané, Skandinávci jsou na tom dobře, pokud dbají na odpovídající podmínky, nebo si je (v potřebném rozsahu) vytvářejí. Ve všech těch pozitivních případech hraje (v politice) rozhodnou roli decentralizace a s ní spojená otevřená politická soutěž mezi obcemi, regiony, jednotlivými členskými státy a nezávislými zeměmi. Z pohledu moderní ekonomie tyto podmínky vytvářejí, díky federalistické konkurenci a skutečné lokální odpovědnosti, prosperitu a růst. Umožňují efektivně využívat omezené veřejné zdroje, vysokou daňovou morálkou občanů, malý ale zato kompetentní státní aparát/správu a dávat politikům podněty k rozumné regulaci ekonomiky. Decentralizace také odlehčuje spolkovou/ústřední vládu, která se tak může zaměřit na své skutečné úkoly. Tyto podmínky také napomáhají vzniku nových efektivních institucí – tak například byly dluhový strop nebo nový, dále vyvinutý systém finanční kompenzace (probíhající především mezi kantony, obcemi) vyvinuty na kantonální úrovni a pak přeneseny na federální úroveň Švýcarska. A navíc decentralizace umožňuje dobře fungující politickou soutěž, vycházející z lokální a národní úrovně. Ve federativních, spolkových zemích existuje řada politiků s poměrně dobře viditelným a kontrolovatelným výkazem práce. Proto se tam i volební kampaně a politický diskurs vyznačují věcnou tematikou a mnohem méně dutými sliby.

Na konferenci "Přímá demokracie, ale jak?", v březnu 2011 v Berlíně představil Reiner Eichenberger začátek práce na projektu srovnávajícím dvě evropské země, dvě z těch s nejvyšší spokojeností, a prosperitou, na světě – Dánsko a Švýcarsko – jejíž příčiny on a jeho team Univerzity Freiburg/Fribourg předpokládají ve vysokém stupni participace v obou zemích. Přičemž Dánsko nezná ty instrumenty přímé demokracie, které jsou ve Švýcarsku běžné (jako lidové iniciativy a referenda).

Principy přímé demokracie

Principy athénské přímé demokracie

Počátek přímé demokracie je možné datovat do 6. století př. n. l., kdy archont Solón zavedl reformy vedoucí k demokratizaci systému. Politické pravomoci byly postupně rozděleny mezi Radu pěti set, Lidový sněm a Porotní soudy. Vrchol athénské demokracie nastal za vlády Perikla v 5. století př. n. l. Athénská přímá demokracie byla vysoce exkluzivní. Na věcech veřejných se podíleli jen svobodní občané mužského pohlaví a určitého věku. Ze čtvrt milionu obyvatel Athén se na politickém rozhodování podílela sotva čtvrtina. Systém athénské přímé demokracie si vynucoval několik podmínek: za prvé existenci otroků, kteří zajišťovali volný čas občanům, kteří ho věnovali věcem veřejným, za druhé odlišné chápání svobody, jíž chápali jako svobodu kolektivní, na rozdíl od současného chápání individuální svobody a za třetí vysokou vzdělanost občanů v oboru správy věcí veřejných, rétoriky apod. Lidový sněm byl vrcholem procesu tvorby politiky, účastnili se ho všichni svobodní občané a drželi určitou míru zákonodárné, výkonné i soudní moci. Rada pěti set fungovala jako procedurální a přípravný výbor sněmu. K ochraně demokracie sloužil tzv. ostrakismus, ve kterém občané rozhodovali, zda nějaký demagog neohrožuje demokracii. Ostatní soudní záležitosti spravovali Porotní soudy, jež tvořili svobodní občané vybráni losem.

Principy moderní přímé demokracie

V moderních státních zřízeních jde o doplnění zastupitelské demokracie o prvky přímé demokracie.

Typologie hlavních nástrojů moderní přímé demokracie

(dle Helge Batt)

Pozitivní nástroje Negativní nástroje

Tato zkušenost se ale týká ještě nevyvinutých demokracií – tak právě naopak (než Hloušek uvádí), i právo na odvolání, mimo dalších politických práv, vedlo (např.) ve Švýcarsku k rozvoji demokracie, a sice tak, že toto právo dnes již není nutné používat.

Typologie hlavních procesů a souvislostí moderní přímé demokracie (z modelu polopřímé demokracie Švýcarska)

Elektronická přímá demokracie

Elektronická (přímá) demokracie je považována za jednu z forem (přímé) demokracie, pro sběr hlasů využívající telekomunikační techniku. Související pojmy jsou open source governance a collaborative governance.

Na internetu je dostupná spousta aplikací pro podporu elektronické přímé demokracie, některé z nich jsou sdruženy např. v komunitě metagovernment, další z řady komunit, sloužících pro sdílení standardů a dalších informací o projektech. Dále např. Piráti používají LiquidDemocracy a LiquidFeedback.

Ideál elektronické demokracie (e-demokracie) vznikl při rozvoji internetu, který nabízí levnou a rychlou informovanost a možnost podpory participace občanů a současně by měl zprostředkovávat komunikaci s poslanci. Nicméně má i řadu kritiků, kteří upozorňují na nebezpečí populismu a manipulace. Přímá e-demokracie „nabízí možnost navrácení athénské formy“, nicméně nepřináší výše zmíněné nutné podmínky pro její fungování.

Nezbytné je spojení e-demokracie s demokratickou praxí, která je (pokud už je), zaručena politickými právy občanů – aby „forma neodvedla od podstaty věci“.

Elektronická, polopřímá demokracie (prvky zastupitelské i přímé demokracie současně) byla rozpracována ve formě projektu zadání internetového volebního programu IVP&R na stránkách www.ivpr.cz.

Přímá demokracie v praxi

V Evropě, vyjma Švýcarska, proběhlo v letech 1945 až 1995 tři sta celostátních referend. Častými jsou referenda v Itálii, Irsku a samozřejmě především ve Švýcarsku, kde probíhají lidová hlasování pravidelně každý třetí měsíc, dnes převážně tzv. „korespondenční formou“.

Polopřímá demokracie

Lidové shromáždění voličů tzv. Landsgemeinde v kantonu Glarus

V současnosti neexistuje žádný stát s, pohledu teorie ostře vykládanou, přímou demokracií. V praxi, teoreticky viděno, existuje jen kombinace přímé a zastupitelské demokracie s větší převahou přímých prvků v podobě „polopřímé demokracie“, a to zejména ve Švýcarsku, jež je ovšem specifickým výsledkem kontinuity staletého vývoje, čímž jeho zkušenosti někteří autoři, jako např. Vít Hloušek, považují za „prakticky nepřenositelné“.

Moderní demokracie Švýcarska se vyvíjí od poloviny 19. století, kdy se – po poslední válce, občanské v roce 1847 – Švýcaři rozhodli, neúčastnit se jakýchkoliv válek, ani jiných násilných konfliktů. Praxe moderní švýcarské demokracie je nejen předmětem řady vědeckých rozborů a činnosti renomovaných institutů, i jimi inspirovaných vědců jako např. v ČR Petr Chmelík (MU Brno), tak zejména i inspiruje řadu hnutí, která se zasazují o více demokracie, včetně demokracie přímé, na lokální a státní úrovní, ale i na úrovni tzv. transnacionální.

Požadavky

Jiřího Poláka (DDEV)

Např. podle názoru Jiřího Poláka a jeho skupiny Direct Democracy Euro-Vision (DDEV) by „polopřímá demokracie“ měla mít charakter následujících 8 podmínek:

Požadavky Mehr Demokratie

Požadavky pracovní skupiny hnutí Mehr Demokratie na kvalitu přímé (polopřímé), participativní, kooperativní demokracie:

4 stupně (a kritéria) intenzity 4 podmínky, předpoklady (a kritéria) kvality

Postupným dosažením, uskutečněním a větší kvalitou jednotlivých podmínek a procesů stoupá i kvalita celková. Účelem tohoto návrhu je najít, zejména i pro praxi, jasná kritéria a dobrý způsob, jak posuzovat (= analytická, examinační, metrická část) a porovnávat (= komparativní část) konkrétní procesy a/nebo projekty (= empirická část). Tímto způsobem pak identifikovat možnosti jejich zlepšení a dalšího vývoje (= akční, evolutivní, procesní část).

Odkazy

Poznámky

  1. dělení „pozitivní“, „negativní“ není neutrální označení, proto není (běžně) používáno, např. Andi Gross ve svých přednáškách mluví o „pedálu“ („přidání plynu“) a „brzdě“, dále o „ventilu“ („uvolnění tlaku“) u iniciativ které slouží spíše k vyjádření nespokojenosti než jako konstruktivní návrh zapsaný do ústavy jako věc k vyřízení
  2. a b c d e f zastaralá forma a/nebo zastaralé tematické zúžení, používané v ještě „nevyvinutých demokraciích“
  3. čtyři, pět týdnů před hlasovacím termínem dostane každý hlasování oprávněný písemné podklady s neutrálně vyváženými informacemi a hlasovacími lístky, které buď pošle zpět poštou, nebo odevzdá osobně

Literatura

česky anglicky německy

Reference

  1. Cabada, Ladislav; Kubát, Michal; a kol. (2007). Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk.
  2. a b c Floreková, Alžběta. Přímá demokracie jako prostředek odstranění demokratického deficitu EU – koncept Heidrun Abromeit. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. Dostupné z Přímá demokracie jako prostředek.
  3. Marxer, Wilfried; Pállinger, Zoltán Tibor (2006): Direkte Demokratie in der Schweiz und in Liechtenstein – Systemkontexte und Effekte. Bendern: Beiträge Liechtenstein-Institut.
  4. Batt, Helge. (2006): Direktdemokratie im internationalen. Vergleich, Aus Politik und Zeitgeschichte B10.
  5. Linder, Wolf. (1994) Swiss democracy: possible solutions to conflict in multicultural societies. New York: St. Martins Press.
  6. mj. např. i zde – Andreas Gross: Heilung durch direkte Demokratie, FAZ, 1.12.2010
  7. Bruno S. Frey, Marcel Kucher and Alois Stutzer: Outcome, Process & Power in Direct Democracy – viz „Literatura“
  8. Bruno S. Frey and Alois Stutzer: Happiness, Economy and Institutions – viz „Literatura“
  9. Reiner Eichenberger und David Stadelmann: Griechenland und Europa: Dezentralisierung als Lösung – Institutionen des Landes verbessern, um die Anreize der politischen Entscheidungsträger für eine gute Politik zu stärken, NZZ, 14.6.2012
  10. Direkte Demokratie und Haushaltsentscheidungen, Prof. Dr. Reiner Eichenberger (Universität Fribourg) – Tagung: Mehr direkte Demokratie, aber wie?, Friedrich-Ebert-Stiftung, Berlin, 21./22.3.2011 – video konference
  11. a b c d e f g h Hloušek, V.; Kopeček, L. Demokracie. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 379 s.
  12. a b viz např. český překlad politických práv ve Švýcarsku v archivu HzPD'01: vjrott.com/hzpd/01/pore.htm
  13. (německy) Abwahlrecht, (francouzsky) Droit de révocation, (italsky) Diritto di revocaHistorický lexikon Švýcarska hls-dhs-dss.ch)
  14. jak pozorovatelé upozorňují pokaždé, když se objeví nové formy komunikace – např. Dieter Rucht, v německé/m veřejné/m diskusi/diskursu.
  15. mj. např. C2D, ZDA, IEW Uni ZH, Uni SG
  16. pracovní skupina Bürgerbeteiligung mehr-demokratie.de/arbeitskreise.html Archivováno 19. 5. 2013 na Wayback Machine. – její práci (na požádání) odborně podporuje vědecká část kuratoria (mehr-demokratie.de/kuratorium.html Archivováno 13. 6. 2017 na Wayback Machine.), výsledky jsou předkládány ostatním členům, diskutovány na setkáních a schvalovány jako tzv. pozice hnutí – zdroj českého přehledu: spojeni.org/kvalita-politiky Archivováno 31. 3. 2016 na Wayback Machine. na webu spojeni.org Archivováno 21. 11. 2012 na Wayback Machine.

Externí odkazy

Portály: Politika