Novuelle histoire

Pokud je něco, co vždy upoutalo naši pozornost, je to Novuelle histoire. Ať už jde o dopad na společnost, historický význam nebo vliv na populární kulturu, Novuelle histoire upoutal pozornost lidí po celém světě. V tomto článku dále prozkoumáme dopad Novuelle histoire, analyzujeme jeho důležitost v různých kontextech a nabídneme jedinečný pohled na toto fascinující téma. Od svých počátků až po současný dopad zanechal Novuelle histoire ve světě nesmazatelnou stopu a jsme nadšeni, že se můžeme ponořit do složitostí a zvláštností, díky nimž je tak relevantní pro tolik lidí. Připravte se tedy ponořit se do fascinujícího světa Novuelle histoire a objevit vše, co toto téma nabízí.

Nové dějiny (francouzsky nouvelle histoire) je termín založený v sedmdesátých letech 20. století Jacquesem Le Goffem[1] a Pierrem Nora, představiteli třetí generace školy Annales. Hnutí lze spojit s kulturními dějinami, dějinami reprezentací a mentalit.[2][3] Díky inkluzivnímu vymezení vlastní materie historického studia dostalo hnutí nových dějin také označení totální dějiny. Hnutí bylo stavěno do kontrastu s tradičními způsoby psaní dějin, které se zaměřovaly na politiku a „velké muže“. Toto hnutí odmítalo jakýkoli důraz na komponování narativní historie, přílišný důraz na administrativní dokumenty jako základní pramenný materiál, zájem o motivace a záměry jednotlivců jako vysvětlující faktory historických událostí a starou víru v objektivitu.

Školy

Nouvelle histoire ovlivnila výuku dějepisu na francouzských školách v 60. a 70. letech 20. století, neboť myšlenky tohoto hnutí šířily časopisy Cahiers pédagogiques, Enseignement 70 a další časopisy pro učitele. Vliv měl také Institut national de recherche et de documentation pédagogique.[4] Joseph Leif, generální inspektor pro přípravu učitelů, tvrdil, že žáci by se měli kromě faktů a dat učit také o přístupech historiků. Louis François, děkan skupiny dějepisu/geografie na Inspektorátu národního vzdělávání, doporučoval učitelům, aby poskytovali historické dokumenty a podporovali „aktivní metody“, které by žákům poskytovaly „radost z objevování“.

Podle zastánců šlo o reakci na memorování jmen a dat, které charakterizovalo tradiční výuku a zanechávalo žáky znuděné. Tradicionalisté hlasitě protestovali, že jde o postmoderní novinku, která hrozí, že mládež nebude znát francouzské vlastenectví a národní identitu.[4]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nouvelle histoire na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The work of Jacques LeGoff and the challenges of medieval history. Příprava vydání Miri Rubin, Jacques Le Goff. 1. publ. vyd. Woodbridge, Suffolk: Boydell Press 262 s. ISBN 978-0-85115-622-4. 
  2. ↑ MUCCHIELLI, Laurent. Aux origines de la Nouvelle Histoire en France: l’évolution intellectuelle et la formation du champ des sciences sociales (1880–1930). www.semanticscholar.org . . Dostupné online. 
  3. ↑ BURKE, Peter. The French historical revolution: the Annales school, 1929-2014. Revised and updated second edition. vyd. Cambridge, UK Malden, MA: Polity 198 s. ISBN 978-0-7456-6114-8, ISBN 978-0-7456-6113-1. 
  4. ↑ a b WALDMAN, Abby. The Politics of History Teaching in England and France during the 1980s. www.semanticscholar.org . . Dostupné online.