V dnešním světě je Nicejsko-konstantinopolské vyznání téma, které ve společnosti vyvolalo velký zájem a debatu. S rozvojem technologií a globalizací se Nicejsko-konstantinopolské vyznání stal klíčovým prvkem, který proniká do různých sfér každodenního života. Od politiky po populární kulturu, Nicejsko-konstantinopolské vyznání zanechal nesmazatelnou stopu v moderním světě. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Nicejsko-konstantinopolské vyznání a jak ovlivnil životy lidí po celém světě. Od svého vlivu na ekonomiku až po dopad na životní prostředí, Nicejsko-konstantinopolské vyznání je téma, které si zaslouží být analyzováno a probráno do hloubky.
Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání víry (latinsky Nicaeno-Constantinopolitanum) je jedním z nejdůležitějších křesťanských vyznání víry. Často se užívá při liturgii, v ekumenismu je chápáno jako druhé nejvýznamnější společné vyznání víry (po původním Nicejském vyznání). Autoritativním se pro křesťanskou církev stalo roku 451 rozhodnutím Chalkedonského koncilu.
Ve východní církvi je toto vyznání závazné ve své původní podobě, s přídavkem zvaným filioque („i Syna“) jej vyznává katolická církev, anglikánská církev a protestantství.
Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolské vyznání jsou v katolické církvi spojeny s částečnými odpustky.[zdroj?]
Původ samotného vyznání není dodnes znám, neboť se jedná o text, který přejímá až Chalkedonský koncil, který jej označuje jako „Vyznání 150 otců“ (tj. Prvního konstantinopolského koncilu). Od 6. století je Nicaeno-Constantinopolitanum považováno za revizi vyznání Prvního nikajského koncilu.
Na konci tisíciletí se vedly spory mezi Východem a Západem o latinskou vložku zvanou „filioque“, která vyznává vycházení Ducha svatého nejen z Otce, ale též ze Syna. K tomuto tématu více viz filioque.
Původní text nicejsko-konstantinopolského vyznání je řecký, pro římskokatolickou církev je závazné též jeho znění latinské. Český překlad v níže uvedené podobě se v současné době užívá např. v římskokatolické liturgii a v teologické literatuře. V pravoslavné liturgii se používá staroslověnského textu, který byl také zhudebněn některými pravoslavnými autory.
V originálním řeckém znění vychází Duch svatý z Otce[1] a dodnes je v řečtině i v pravoslavných církvích vynecháváno slovo Filioque.[2]
česky |
latinsky |
církevněslovansky (ruská redakce) |
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simbolo niceno-costantinopolitano na italské Wikipedii.